Zubatá strašidla
Příroda se na podzim chystá ke spánku. Strašidla ve Strašidrně sklízí úrodu ze zahrádek a hrabou listí, které spadalo ze stromů. Dělají z něj u cest hromady, do kterých se schovávají, a když jde okolo nějaký člověk, vybafnou na něj.
Zubatá strašidla na podzim loví mouchy a suší si je do zásoby na zimu, vodníci si u rybníka zdobí vrby pentlemi a čarodějnice si chystají bylinky na podzimní rýmičky, aby mohly léčit ostatní strašidla.
A co dělají na podzim děti? Pouští draky. Na poli ve Strašidrně se dokonce koná každý rok soutěž v pouštění draků. První cenu získává ten, jehož drak se udrží nejdéle ve vzduchu.
„Tenhle rok vyhraju já!“ povídal Bubík.
„Ne, já!“ nesouhlasila Zubomila.
„Já!“
„Já!“
A tak se ti dva hádali celé ráno.
Bubík nenechal nic náhodě a sestrojil si obrovského draka z krabice a plachty. Jakmile bude dost foukat, poletí jeho drak lépe než ti ostatní. Zubomila mu pořád říkala, že to přehnal, ale Bubík ji neposlouchal. Beztak jenom závidí.
Odpoledne se děti sešly na poli, kde započala soutěž. Draci se vznesli do vzduchu. Vítr foukal příznivý. Najednou se ale přihnal odněkud silný vichr. Několik draků srazil z oblohy přímo do trávy a několik jich zamotal do sebe. Zato Bubíkův drak díky tomu nabral výšku a vyhoupl se nad všechny draky. Napínal provázek k prasknutí a vznášel se vysoko nad Strašidrnem.
Už zbýval v soutěži jen on a drak malé víly Adélky. Bubík už se těšil, že je vítězství jeho, když v tu chvíli zafoukalo tak silně, že Bubíkův drak zdivočel. Nejprve začal za šňůrku cukat a pak zvedl Bubíka ze země. Bubík chtěl za každou cenu vyhrát, a tak ho ani nenapadlo, že by draka pustil a nechal uletět. Držel se pevně zuby nehty. Jenže najednou bylo pole s dětmi dole pod ním a on letěl někam pryč za drakem.
„Pomóc!“ volal Bubík, ale nikdo ho neslyšel.
Pak fouklo zleva, trochu zprava a malinko shora a provázek se omotal okolo koruny vysokého smrku. Drak zůstal povlávat ve vzduchu a Bubík zapadl do větví. Jako správné zubaté strašidlo využil svých zubů a překousl provázek, do kterého se mu zamotala ruka. Opatrně se sunul po větvích níž a níž. Postupně slézal do lesa.
Už mu zbývalo pár posledních větví, když pod ním jedna praskla a spadla s ním dolů. Bubík přistál do měkkého. Ozvalo se čvachtnutí, jak se zabořil do močálu.
„Pomóc,“ křičel Bubík celkem zbytečně, když zjistil, že se boří do močálu stále hlouběji. Čím víc se snažil vylézt ven, tím rychleji zapadával do hloubky. Když už měl bahno až po pás, zaslechl čvachtavé zvuky.
„Hej, hej! Kdo mi to otravuje na zahradě?“ ozval se hlas.
„Pomóc, propadám se do močálu,“ volal Bubík.
Před Bubíkem se objevil zarostlý muž. Měl dlouhé vousy a všude na něm rostl mech. Tvářil se mrzutě.
„Jé, strejdo Hejkale, pomůžeš mi ven, prosím tě?“ poznal ho konečně Bubík.
„Co tady děláš, ty zubatý děcko?“
„Odnesl mě sem drak.“
„Draci tady nežijou, to bych musel vědít,“ zavrčel Hejkal a měřil si Bubíka nedůvěřivým pohledem.
„Ne živý, ale papírový. Teda, můj drak byl trochu mega drak, vyrobil jsem ho z krabice a plachty, protože jsem moc a moc chtěl vyhrát soutěž. Kdyby se mi ten drak nezachytil na stromě a já nespadl do bahna, mohl jsem třeba ještě vyhrát.“
„Ty hlupáku zubatá, je to jenom soutěž. Buď rád, že jsi dopadl tak dobře.“
„Dopadl jsem špatně. Už mám bahno po prsa. Myslíš, že bys mi nějak pomohl?“ naléhal Bubík.
„Ale jó, se zubatými strašidly jsem kamarád. Vždyť mě znáte. Podej mi ruku, vytáhnu tě.“
Hejkal pomohl Bubíkovi z močálu. Bubík slušně poděkoval a uvědomil si, že měl Hejkal pravdu. Nemusí být za každou cenu první v soutěži. Jsou důležitější věci. A nic se nemá přehánět, ani stavba draka.
Domů přišel Bubík úplně od bahna, ale byl spokojený sám se sebou. I když nevyhrál podzimní soutěž, měl radost, že se dostal v pořádku domů. Třeba bude mít příští rok štěstí a vyhraje. Ale obřího mega draka už stavět radši nebude. Zkusí své štěstí s nějakým obyčejným. Strejda Hejkal má pravdu, vždyť o nic nejde.
