Kdysi dávno stála jedna vysoká hora a za tou horou bylo malé městečko. Tomu městečku vládl spravedlivý vládce, který si přál, aby jeho lid byl spokojený a šťastný. A to se mu i dařilo. Lidé si žili šťastně, vždy měli všechno, co potřebovali. Jediné, co je však začalo trápit, bylo počasí.
Už celé měsíce si lidé nevěděli rady a byli zoufalí, protože se počasí šíleně měnilo. Někdy byly týdny nesnesitelných veder a nespadla ani kapka deště. Jindy zase začalo najednou mrznout a sněžit, i když bylo teprve brzké podzimní období.
Lidé tak přicházeli o své úrody a zemi hrozilo, že brzy začne trpět hladem. Také zvířata už tyto změny přestávala zvládat a mnohá uhynula. A tak si vladařův syn řekl, že už se na to nebude dívat a půjde hledat řešení. Možná o tom budou něco vědět v sousedních krajích. Nasedl na svého koně a vydal se do světa. Jel přes vysokou horu, když tu potkal jednu babičku, která sbírala dřevo.
„Dobrý den přeji,“ pozdravil ji Pavlík.
„Dobrý den i vám, mladý muži. Kam jste se vypravil?“ zeptala se babička ze zvědavosti.
„Dole ve městě lidé truchlí a pomalu začínají hladovět. To počasí je nesnesitelné a ničí všechnu úrodu i dobytek. Tak jsem se vydal hledat řešení, abych pomohl naší zemi,“ vysvětlil Pavlík své trápení.
Nečekal však, že mu babička poradí. Jenže ona už o něčem takovém slyšela, a tak mu řekla:
„Půjdeš lesem, který je za horou. Dostaneš se až na louku a tam stojí vysoká věž. A tam prý žije víla, která ovládá počasí.“
Pavlík se zaradoval, poděkoval a pokračoval ve své cestě. Trvalo mu to několik dní, ale nakonec se dostal na místo, o kterém mu babička vyprávěla. Když věž spatřil, přivázal koně ke stromu pod věží a hned vyběhl po schodech nahoru. Věž však byla celá zpustlá a Pavlík nevěděl, co s tím může dělat. Naštěstí se před ním objevil skřítek.
„Ejhle, dlouho tu nikdo nebyl. Kdo jsi?“ zeptal se skřítek a Pavlík se podrbal na hlavě.
„Já jsem Pavel a chci napravit počasí, protože se to stává katastrofou. A kdo jsi ty?“ řekl a čekal, co mu malý skřítek odpoví.
„Já jsem Mráček a žiji tu s vílou Jasničkou, která se stará o počasí. Jenže jednu noc přišel nějaký temný muž a naši věž zničil a víla utekla. Můžeš ale pomoci vše napravit,“ vysvětlil skřítek a Pavlíkovi ho bylo velmi líto.
„A jak bych mohl pomoci?“ zeptal se Pavlík a skřítek se zaradoval, že možná Pavlík věž i počasí zachrání.
„Potřebuji, abys přinesl čtyři věci – sněženku, kousek obilí, sušený javorový list a rampouch. Tím zrušíme kouzlo každé komnaty ročního období a počasí se vrátí do normálu,“ řekl skřítek a Pavlík neváhal ani minutu.
Vrátil se do svého městečka a požádal svůj lid o pomoc. Každému, kdo by mohl pomoci, slíbil i odměnu. Ale měl pocit, že lidé chtěli pomoci už jen proto, aby se jim vrátilo dobré počasí. Velmi se podivil, ale už druhý den mu lidé do zámku přinesli všechny věci, které potřeboval. Hned nasedl na koně, aby se co nejrychleji vrátil přes horu a les zpět k věži počasí.
Když tam konečně dorazil, skřítek už ho netrpělivě vyhlížel.
„Ty jsi byl ale rychlý. Jak jsi to dokázal?“ zeptal se Mráček.
„To nebylo mnou, ale mým lidem. Pomohli mi, aby se nám vrátilo pěkné počasí jako dřív,“ řekl Pavlík a skřítek ho zavedl do první místnosti.
„Polož na ten stříbrný podnos sněženku, kterou jsi přinesl,“ poručil Mráček Pavlíkovi a ten tak učinil. Najednou se popraskané stěny místnosti zacelily a z podlahy vyrostly všechny jarní květiny.
V druhé místnosti položil Pavlík na podnos obilí. Tam pak zdi obrostly listy a květy.
Dostali se do třetí, kde Pavlík položil na podnos list. A jakmile ho položil, ze stropu začalo růst listí různých barev.
V poslední místnosti položil rampouch. Podlaha se pokryla tenkou vrstvou bílého sněhu a ze stropu visely drobné rampouchy. A když byly všechny místnosti odčarované, ve dveřích věže se objevila naše víla Jasnička.
„Děkuji ti, mladý muži. Zachránil jsi svět i mou věž. Na oplátku se postarám, aby tvůj lid měl tu nejbohatší úrodu, a kdykoli budeš něco potřebovat, budu ti vždy nápomocná. Dávám ti také tento kouzelný kamínek. Kdykoli budeš potřebovat pomoc, stačí zavolat mé jméno a já se objevím,“ vyjádřila víla vděčnost a Pavlík se vydal zpět do svého městečka.
Tam ho přivítal příjemný déšť a na obloze zářila ta nejkrásnější, barevná duha. Pavlík a jeho lid od toho dne znovu žili šťastně, a jak řekla víla, nikdy jim nic nechybělo.
