V jednom městě se toulal malý psíček. Patřil k plemeni mops, takže byl takový malý, baculatý, měl krátké nožičky, silné tělíčko, krátký čumáček a velké kulaté oči. Neměl žádné jméno, protože nikomu nepatřil. A nikdo ho ani nechtěl. Toulal se městem sám.
Často mu kručelo v bříšku, protože neměl ani svou mističku, kde by mu někdo dával papání. Proto chodíval za lidmi, aby na nich něco malého vyloudil.
Jednou zrovna pršelo a mopsíček se neměl kam schovat. Bylo mu zima. Když uviděl jednu pěkně oblečenou paní v klobouku, vydal se za ní. Ona si ho ani nevšimla. Až když stála u dveří svého domu, uviděla na zemi schoulené mokré zvířátko.
„Co jsi zač?“ zeptala se a nakrčila nos. Opatrně se pejska dotkla prstem, ale zase ucukla. „Fuj, ty jsi mokrý a špinavý.“
Pejsek radostně zavrtěl ocáskem. Myslel si, že si s ním bude paní hrát, že ho nakrmí a třeba ho nechá někde, kde na něj nebude padat studený déšť. Ale to se spletl.
„Koukej mazat pryč, já tě nechci. Jsi ošklivý. Máš vykulené oči jako moucha, oplácané tělo jako baňatý sněhulák a určitě v noci chrápeš. Jedeš pryč!“
Pejsek sklopil ouška a utíkal pryč. Jenže u sousedního domu právě stála maminka s holčičkou Amálkou. Slyšely paní hudrovat a pak uviděly i malého psíka mopsíka, jak uhání k nim.
„Jé, pejsek!“ vykřikla malá Amálka a přivinula pejska do náruče. „Asi je kapku špinavý.“
„Ale je krásný. Chudáček, asi nemá páníčka,“ povídala maminka.
Pejsek se na ni podíval s hlavičkou na stranu. Vážně říkala, že je hezký? Vždyť ta paní předtím říkala, jak je ošklivý.
„Nejsi vůbec ošklivý,“ povídala Amálka dál pejskovi, jako kdyby věděla, na co právě myslí. „Ta paní popisovala sama sebe. Vždyť taky poulila oči jako stará ropucha. A v noci taky určitě chrápe.“
„Ale Amálko, takhle se o lidech mluvit nemá,“ napomenula ji maminka.
„Ale vždyť mám pravdu. Ve školce nám paní učitelka říkala, že nemáme soudit druhé podle toho, jak vypadají. A navíc ta paní lhala. Ten pejsek je nádherný. Necháme si ho? Necháme?“
„Když se nenajde jeho majitel, tak u nás může zůstat,“ rozhodla maminka.
„Hurá! A bude se jmenovat Jerrýsek!“
A tak se stalo, že malý psíček mopsíček dostal vlastní mističku, dobré jídlo a vlastní pelíšek. Bydlel hezky v teplíčku, spal se svými lidmi v posteli a nikdy už neslyšel, že je ošklivý. Konečně našel lidi, kteří ho měli rádi takového, jaký je.
