Zamysleli jste se někdy nad tím, kde žijí sněhové vločky předtím, než dopadnou na zem a ozdobí nám krajinu bílou pokrývkou? Ne? Tak poslouchejte! Sněhové vločky žijí na jednom velkém oblaku. Přesně tam žila i sněhová vločka Amálka se svojí mámou.
Oblak putoval nad krajinou a sněhové vločky z něj pomalu skákaly na zem, aby potěšily lidi tam dole. Jen Amálka zatím neskočila. Zakázala jí to máma. „Nikdy, Amálko, nikdy nemůžeš skočit dolů. Dopadneš dolů na zem, roztaješ a zahyneš. Musíš zůstat tady se mnou.“ Amálka z toho byla nešťastná. Byla už velká a pozorovala, jak jiné, i o mnoho mladší, vločky seskakovaly na zem a těšily se na to.
Jednoho dne poslouchala rozhovor ostatních vloček. „Nemohu se dočkat toho, až půjdu dolů. Neumíte si představit tu radost, kterou sníh vykouzlí lidem. Když budu mít štěstí a bude silný mráz, neroztaju hned. Dopadnu na zem a vytvořím sníh, se kterým si budou děti hrát. Možná ze mě udělají sněhuláka nebo sněhovou kouli.“ Amálka poslouchala se zatajeným dechem a rozhodla se. Při nejbližší příležitosti vyskočí na zem a podívá se, jak to tam vypadá.
Tak přešly dny, až přišel čas, kdy se sněhové vločky mohly spustit na zem. Když Amálčina máma viděla, jak Amálka vyskakuje z oblaku, pustila se za ní. Během letu splynuly v jednu vločku a společně dopadly na zem.
Dopadly na trávu, na další sněhové vločky. Měly štěstí. Mrzlo, a tak hned neroztály. Dívaly se na svět, až dokud do zahrady, ve které ležely, nevběhl houf dětí, které se chystaly stavět sněhuláky. Děti se smály a radovaly. Amálka byla spokojena. Stálo to zato. Udělala radost lidem. A na to sněhové vločky jsou, to je jejich poslání – dělat radost lidem. I když jen nakrátko.
