Filip byl malý neposedný kluk. Chodil do první třídy a škola ho vůbec nebavila. Nechtěl se učit. Nebavil ho český jazyk, protože nerad četl. Nebavila ho matematika, protože nerad počítal. Výtvarné nebo pracovní činnosti byly pro něj utrpením. Paní učitelka i rodiče už nevěděli, co s ním mají dělat. Jednou se ale ve škole přihodilo něco, co Filipa přesvědčilo, že je důležité umět číst, znát čísla, a dokonce umět i něco vyrobit.
Bylo pondělí ráno a Filip se chystal do školy. Samozřejmě co nejpomaleji to šlo. Tak moc se mu tam nechtělo.
Když ale přišel do školy, čekalo ho překvapení. „Děti, dneska se místo tělocviku půjdeme projít a zkusíme najít rostliny, o kterých se učíme v prvouce. Uděláme si takovou rychlejší procházku,“ prohlásila paní učitelka, když vešla do třídy. Všechny děti se hned seřadily do šatny a přezuly se, aby mohly jít co nejrychleji ven.
Paní učitelka je vedla směrem k parku kolem rušné silnice. Podél této cesty stála průhledná vysoká zábrana. Všechny děti pěkně šly a povídaly si, když tu najednou se těsně u Filipa ozvala neskutečná rána, jako by někdo naboural. Filip se lekl a uskočil, aniž by tušil před čím. Rozhlížel se kolem sebe, a nic neviděl. Žádné nabourané auto, nic podobného. Paní učitelka i děti se zastavily a taky se rozhlížely, co to asi mohlo být.
Po chvíli Filip něco spatřil. Na zemi vedle silnice ležela hromada peří. Filip se k ní rozběhl a s hrůzou zjistil, že je to zraněný pták. Byl ale tak velký! Měl obrovský, nebezpečně vypadající zobák a ohromné drápy. Když paní učitelka zjistila, co Filip našel, byla velmi opatrná. Pták se sice nehýbal, ale i tak mohl být nebezpečný. Věděla, že sama s dětmi mu nepomůže, a tak honem volala záchrannou stanici.
Potom dětem řekla: „Děti, nesmíme se k němu přibližovat moc blízko, mohl by se cítit v ohrožení a znovu zaútočit. Je to nejspíš sokol a narazil do průhledné zábrany u cesty. Ptáci totiž nepoznají, že je to průhledné sklo. Myslí si, že tam nic není. Teď počkáme, než přijedou záchranáři ze stanice, a pak se vrátíme zpátky do školy.“
Děti si sokola prohlížely a byly moc zvědavé. Nejvíce to zajímalo Filipa. On ho přece našel. Za chvíli si zraněného sokola odvezli záchranáři a dětem i učitelce poděkovali, že se děti tak zachovaly a že je zavolaly.
Odpoledne pak doma Filip nemohl přestat myslet na zraněného sokola. Našel si různé knížky o dravcích a začal číst. I když neměl rád čtení, hltal nyní každé slovo, které o sokolovi našel. Chtěl se dozvědět co nejvíce a taky chtěl zjistit, jak zabránit tomu, aby už se žádný dravec nezranil o průhlednou zeď, která u cesty stojí.
Na druhý den paní učitelce vykládal, co všechno si nastudoval. Jak může být sokol velký, jak se o něj starat, když je v zajetí, a proč létají i do města. Paní učitelka pozorně poslouchala a měla radost, že to Filipa zajímá. Nakonec Filip dodal: „A taky vím, co můžeme udělat, aby se už žádný pták o průhlednou stěnu nezranil. V pracovních činnostech vyrobíme z papíru velké ptáky a necháme je nalepit na tu zeď. Ostatní ptáci je uvidí a nenabourají. Budou se snažit se jim vyhnout stejně jako té zdi.“
Paní učitelka byla na Filipa moc pyšná a pochválila jeho skvělý nápad. Slíbila, že to zkusí zařídit, aby tam vyrobené ptáky nalepili. A tak se taky stalo.
Po nějaké době paní učitelce volali ze záchranné stanice, že sokol je zdravý, že ho chtějí vypustit do přírody a že jestli chce, může se s dětmi přijít podívat. Děti byly nadšené, zejména Filip. Pochopil, že je důležité umět číst, psát a znát všechna čísla. A taky vyrábění pomohlo k tomu, aby zachránil ostatní ptáky. Už nikdy do školy nechodil nerad. Věděl, že se tam naučí užitečné věci. Od teď si sám přál být ve škole lepší.
