V malé chaloupce na vršku, kde bylo jedno malé okénko s praskajícími rámy a vyviklanými dveřmi, bydlelo děvčátko se svou babičkou. Babička, která byla už hodně stará a neměla na všechnu práci kolem dostatek síly, poslala jednoho dne děvčátko do lesa pro trochu malin a jahod na ovocné knedlíky.
Pokračovat ve čtení →Klekánice
Ten, kdo je neposlušný, toho vezme klekánice, říkávalo se kdysi hlavně dětem, které mělo zvonění zvané klekání zahnat do jejich pelíšků. Víte ale, co to vlastně je to klekání? A kdo je to klekánice?
V dřívějších dobách, kdy ještě nebyly hodinky, které by lidem ukazovaly přesný čas, zvonil třikrát denně zvon kostela: ráno, v poledne a večer. Tomuto zvonění se říkalo klekání. Lidé díky tomu věděli, jaký je zrovna čas. To ale nebylo všechno, klekání jim totiž připomínalo, že je třeba něco udělat. Ráno bylo třeba vstát z postele, v poledne zanechat práce a jít se naobědvat a večer se vrátit domů. Vždy bylo také potřeba pokleknout a pomodlit se modlitbu zvanou Anděl páně. V některých vesnicích potom tradici klekání stále dodržují.
Lidé přitom pevně věřili, že za nedodržení těchto pravidel by je stihl trest. A večer by se o tento trest postarala klekánice: děsivá bytost, která vypadala jako stará babice s dřevěnou holí a v roztrhaných šatech připravená vzít každé neposlušné dítě, které by se odvážilo toulat se večer samo venku.
V dobách, kdy se ve světničkách svítilo jen svíčkami (a někdy ani to ne), vyprávěli si lidé před spaním o různých nadpřirozených bytostech a strašidlech. Klekánice byla jednou z nich a respekt měla nejen u dětí, ale i u dospělých.
Děti, které ve svých bujných představách viděly skloněné strašidlo v roztrhaném hábitu, věřily i tomu, že je stará a zlá babice vezme do pytle a odnese pryč. Proto když večer uslyšely klekání, vždy zanechaly svých her a spěchaly domů, kde byly před klekánicí v bezpečí. A ti, kteří se přece jen opozdili, zažili skutečné chvíle strachu.
Klekánice nevymizela z lidských příběhů dodnes. I v dnešní době se vyprávějí pohádky a příběhy o nelítostné klekánici, která z malých světniček osvícených svíčkami pronikla i do knih, o kterých se školáci stále učí.
Poslechněte si i vy příběhy, ve kterých vystupuje klekánice a pokuste se představit jaké to bylo, když klekánici tehdejší děti považovali za skutečnou a zvonění klekání jim muselo připadat velmi strašidelné.
Pohádky o klekánicích
Klekánice na maškarním bále
Bylo pozdní odpoledne, když se na návsi pořádal bujarý maškarní bál. Hudba vyhrávala, stoly se prohýbaly pod vahou mís s koláči a dalšími dobrotami. Všichni lidé z okolí byli oděni do barevných kostýmů, které měly připomínat nejrůznější pohádkové bytosti. A nechyběla mezi nimi i strašidla.
Pokračovat ve čtení →Strašidelná cesta přes les
Na vršku v malé vesnici, kde stál na kopci malý kostel, žily také děti. Jednoho večera, když se za soumraku vydaly cestou směrem ke kostelu kde právě kostelní zvon odbíjel večerní klekání, potkaly navíc i místní lidi z vesnice, kteří se bavili popíjením dobrého vína v jedné odlehlé vesnické hospůdce.
Pokračovat ve čtení →