Klekánice na maškarním bále

Bylo pozdní odpoledne, když se na návsi pořádal bujarý maškarní bál. Hudba vyhrávala, stoly se prohýbaly pod vahou mís s koláči a dalšími dobrotami. Všichni lidé z okolí byli oděni do barevných kostýmů, které měly připomínat nejrůznější pohádkové bytosti. A nechyběla mezi nimi i strašidla.

Dívka tančící v lehkých, hedvábných šatech uprostřed návsi připomínala vodní vílu, která měla žít u blízkého rybníka za vsí. Kousek opodál nahlas rejdoval čert s velkým dlouhým ocasem a mohutnými rohy. Tančil tak divoce, že si jazyk samou radostí málem přišlápl, když spatřil spanilé princezny, jak si pyšně natřepávají své královské šaty posypané zlatými diamanty a vyšívané zlatou nití.

Všichni se tak silně veselili a hudba hrála tak hlasitě, že si nikdo ani nevšiml, že se přitom ztratili sousedovic kluci. Byli to ti, kteří se na maškarní převlékli za Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Asi za to mohlo maškarní veselí, ale touha po poznání zjistit co se s nimi stane po setmění, a hlavně po klekání, byla silnější než obavy a nejistota. Chlapci se proto vydali do přírody za vsí.

Skutečně se začalo stmívat a rodiče, kteří marně hledali své chlapce mezi davem všech nejrůznějších strašidel, byli zoufalí a nevěděli co mají dělat.

Chlapci, kteří se vydali do polí a lesíka za vesnicí, samým vyčerpáním z chození po chvíli usnuli v malém lesíku. Zanedlouho je ale vzbudil zvláštní zvuk. Zdálo se jim, že slyší šouravý krok a klapání dřevěné hole. Klekánice! Myšlenka na tuto zlou bytost jim přišla na mysl hned a v tu ránu bylo po odvaze. Když se před nimi za několik okamžiků skutečně objevila, chlapci věřili, že domů už se nikdy nevrátí…

Klekánice se šouravým krokem blížila k chlapcům, kteří se strachy nemohli ani pohnout. Byl zřetelně slyšet její chraplavý smích, když po nich natahovala své kostnaté ruce. Když už si chlapci mysleli, že na ně babice každou chvíli dosáhne, les jako by se rozzářil. Jasné světlo klekánici oslnilo a ta si s výkřikem, který připomínal krákání havrana, zakryla oči.

Před babicí se objevila krásná víla, její zlaté vlasy zalité světlem zářily všemi směry. Jemným a sladkým hlasem řekla: „V mém lese nemáš žádnou moc“. Babice zaskřehotala a z ničeho nic zmizela, doslova se rozplynula ve vzduchu.

Víla se obrátila k dětem a řekla: „Spěchejte domů a příště už stejnou chybu nedělejte. Příště už bych vás zachránit nemusela.“

Děti na nic nečekaly a pospíchaly domů. Už nikdy se potom nepokoušely dozvědět se, co by se s nimi stalo venku po setmění. Už to totiž moc dobře věděly.