V jedné chaloupce na kraji vesnice bydlel hodný tatínek se svými třemi dětmi. Peněz neměli nazbyt, ale žili šťastně a spokojeně. Zima byla ale toho roku obzvláště krutá a polínka mizela v kamnech chaloupky velkou rychlostí. Než bys řekl švec, nezbylo ze zásob dřeva ve sklepě skoro nic. Mráz ale štípal až za nehty a tatínka donutil k tomu, aby vyrazil pro zásoby dřeva na topení. Musel přece zajistit, aby dětem nebyla zima. Měl si ale lépe rozmyslet, kdy do lesa vyrazit. Tolik chtěl teplo pro své děti, že úplně zapomněl na to, že se blíží poledne.
Pokračovat ve čtení →Polednice
Byly jste někdy vzhůru o půlnoci, milé děti? Pokud ano, asi dáte za pravdu tomu, že se jedná o velice zvláštní dobu. A také trochu strašidelnou. Víte ale, že pro naše předky bylo stejně zvláštní a strašidelné i pravé poledne? Zdá se to trochu zvláštní, v poledne je přece všude dost světla a všechna strašidla jsou zalezlá. Anebo nejsou? Jedno strašidlo tedy určitě zalezlé není, jmenuje se polednice a dokáže být velmi nebezpečné!
Polednice je pohádková bytost, která se v příbězích ze starých a dávných časů zjevovala lidem na vesnici. V pravé poledne trestala na poli i jinde každého, kdo nedodržel svůj polední klid. Každý, kdo ji spatřil, musel ihned přerušit svoji práci a zůstat stát na místě, aby jej polednice nepotrestala. Spadeno měla také na neposlušné děti, které se toulaly jen tak venku místo toho, aby byly se svými rodiči. Ze všeho nejvíce ale vyhledávala děti zlobivé a neposlušné, ty potom trestala velmi tvrdě a nelítostně. Takové děti totiž brala a už nikdy se domů nevrátily.
A jak polednice vypadala? Tím si vlastně nikdo nebyl jistý. Podle některých měla polednice připomínat bílou paní z hradu. Jiní tvrdili, že je oblečená jako nevěsta, a další zase to, že na sebe bere podobu staré ošklivé babice ve špinavých roztrhaných šatech. Tvrdilo se také, že má místo jedné nohy kopyto, stejně jako čert. Anebo to, že jí na cestách doprovázejí děsiví černí psi.
Polednici brali dříve lidé na venkově velice vážně a měli z ní strach. Nikdo si proto v pravé poledne, když zvonily kostelní zvony, nedovolil pracovat. Děti si také vždy dvakrát rozmyslely, zda budou zlobit. Číhá tady přece polednice!
Příběhy, ve kterých vystupuje polednice, se vypráví i dnes. A některé z nich se dokonce dostaly až do školních učebnic. Možná, že jste třeba od starších sourozenců zaslechly o tom, jak si ve škole četli příběh o polednici se sbírky Kytice od spisovatele Karla Jaromíra Erbena. Je to dokonce jeden z našich vůbec nejznámějších příběhů, je ale také velice smutný. Ještě, že dnes už polednice nechodí a lidem neškodí. Anebo ano?
Maminčino splněné přání
Na okraji jedné malé vesnice žila ve skromné chaloupce šťastná rodina. Tatínek s maminkou tam vychovávali své dvě děti, Marušku a Josífka. Jednou večer maminka dětem vyprávěla strašidelný příběh o zlobivých dětech, které jejich mamince vzala zlá polednice, protože í zlobily ve chvíli, kdy měla mnoho práce. Maruška s Josífkem potom spaly neklidně, představa polednice je strašila a každé zakvílení větru za okny pro ně bylo doopravdy děsivé.
Pokračovat ve čtení →Jak polednice přišla o moc
Kdysi dávno, v daleké zemi, kde vládla dobrota nad zlobou a nenávistí, se jednoho dne objevila stará ošklivá babice s křivými hnáty, v roztrhaných špinavých šatech a s neopracovanou dřevěnou holí.
Pokračovat ve čtení →