Jak šel tatínek na dřevo a málem za to zaplatil

3 min. čtení

V jedné chaloupce na kraji vesnice bydlel hodný tatínek se svými třemi dětmi. Peněz neměli nazbyt, ale žili šťastně a spokojeně. Zima byla ale toho roku obzvláště krutá a polínka mizela v kamnech chaloupky velkou rychlostí. Než bys řekl švec, nezbylo ze zásob dřeva ve sklepě skoro nic. Mráz ale štípal až za nehty a tatínka donutil k tomu, aby vyrazil pro zásoby dřeva na topení. Musel přece zajistit, aby dětem nebyla zima. Měl si ale lépe rozmyslet, kdy do lesa vyrazit. Tolik chtěl teplo pro své děti, že úplně zapomněl na to, že se blíží poledne.

Vydal se proto hodný otec do hlubokého lesa zavátého sněhem pro pár klád kusů na otop. Bylo právě před polednem, když vešel na kraj lesní mýtiny, okolo které rostly statné stromy a kolem se povalovala řada větví.

Nánosy sněhu tížily větve, které se díky tomu ohýbaly až dolů k zemi. Ani denního světla nebylo ten den mnoho, neboť slunce zakrývaly husté černé mraky. V tom se přihnal silný vítr, který až zdvihl nad zem opadané větvičky a pohazoval si s nimi. Vítr byl tak silný, jako by chtěl tančit ve víru, který se vytvořil kolem urostlého kmene blízkého stromu.

Síla větru dokonce uvolnila kořeny stromu natolik, že se strom začal kývat ze strany na stranu. To ale nebylo všechno, ustaraný otec, který začal řezat první kmen na polínka, ucítil v zádech mrazení a pocit, že jej zakryl stín. Ten stín mu připomněl, že v tu dobu měl být dávno doma.

„Je přece poledne! Neměl bych pracovat“, uvědomil si otec až se mu strachem sevřelo hrdlo.

Vydal se proto na cestu zpět hustě zasněženou krajinou. Sníh se mu lepil na podrážky bot., které se mu bořily již po pár krocích do hlubokého sněhu. Toho měl za chvíli až po kolena. Brodil se tak zimní krajinou v hustě porostlém lese plném divé zvěře a divných zvuků. Cestu ven však z lesa nenašel, Polednice mu uchystala krutý trest za jeho práci při kácení dřeva v pravé poledne. Její čáry způsobily, že nemohl najít cestu ven.

Po mnoha hodinách putování sněhem a vánicí tatínek vyčerpáním padl k nejbližšímu stromu. Opřel se o něj a v duchu se loučil se životem. Věděl, že sám kouzlo polednice nepřekoná a z lesa se již živ nedostane. Po chvíli, kdy již zimou prsty vůbec necítil, se mu ale zdálo, že slyší v dálce nějaké hlasy. Byl už příliš slabý na to, aby vstal a pokusil se jim jít naproti, ale přesto se zdálo, že se hlasy přibližují…

Z posledních sil začal otec volat: „Pomoc! Pomozte dobří lidé!“

Za pár okamžiků už se nad ním skláněly všechny tři jeho děti, které se jej vydaly hledat do lesa. Nad nimi neměly kouzla polednice žádnou moc. Díky tomu mohly děti svého tatínka z lesa vyvést. Netrvalo dlouho a všichni čtyři byli v pořádku doma! Mohly tak dále žít svůj skromný, ale šťastný život. O poledni však už nikdy tatínek do lesa na dřevo nešel.

2.9/5 - (97 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..