Karel Jaromír Erben

Již jedenáctá odbila, 
a lampa ještě svítila, 
a lampa ještě hořela, 
co nad klekadlem visela.

(Kytice – Karel Jaromír Erben)

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, 
v světnici teplo u kamen; 
v krbu se svítí, stará podřimuje, 
děvčata předou měkký len.

Šedivé mlhy nad lesem plynou, 
jako duchové vlekouce se řadem; 
jeřáb ulétá v krajinu jinou – 
pusto a nevlídno ladem i sadem. 
Vítr od západu studeně věje 
a přižloutlé listí tichou píseň pěje. 
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni 
listové na dubě šepcí ji znova: 
ale málokdo pochopuje slova, 
a kdo pochopí, do smíchu mu není.

Umřela panna v době jarních let, 
jako když uschne mladé růže květ; 
umřela panna, růže v poupěti – 
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

Ráno sedá ke snídani, 
táže se své mladé paní:

„Paní moje, paní milá, 
vždycky upřímná jsi byla,

vždycky upřímná jsi byla – 
jednohos mi nesvěřila.

Okolo hřbitova 
cesta úvozová; 
šla tudy, plakala 
mladá, hezká vdova.

Plakala, želela 
pro svého manžela: 
neb tudy naposled 
jej doprovázela. –

Což jsi se tak zasmušila, 
dcero má 
což jsi se tak zasmušila? 
Veselá jsi jindy byla, 
nyní přestal tobě smích!