Kdysi dávno, v daleké zemi, kde vládla dobrota nad zlobou a nenávistí, se jednoho dne objevila stará ošklivá babice s křivými hnáty, v roztrhaných špinavých šatech a s neopracovanou dřevěnou holí.
V ten den se konaly ve městě trhy. Stánky byly plné dobrot, nechyběly domácí koláče ani perníčky zdobené marcipánem nebo cukrová vata. Hned vedle měla stánek paní s krásnou keramikou a ručně malovanými hrnečky, které nabízela společně s proutěnými košíky. Děti se opodál radovaly na místní pouti a jejich veselý křik se rozléhal široko daleko. Byl tak silný, že skoro přehlušil i polední kostelní zvonění.
Dětský křik však probudil v babici divou vášeň. Oči se jí na slunci zaleskly samou zlobou, když spatřila ono veselí. Je přece poledne! Všichni mají přestat s tím co dělají! O to se již ona, strašná a mocná polednice, postará.
Polednice se vmísila do davu lidí a pevně uchopila svoji hůl. Zastavila se u stánku paní s keramikou. Ta právě prodávala čtyři hrnečky paní místního kováře. Babice se rozpřáhla a chtěla jí holí udeřit. Máchla svojí holí a… nestalo se nic. Hůl polednice stánkařce nijak neublížila, jakoby snad byla ze samotného vzduchu. Babice zavyla zlostí a zkusila udeřit znovu. Dopadlo to stejně.
Polednice se otočila a začala svojí holí máchat kolem sebe, toužila ublížit komukoliv, kdo by se ocitl v její blízkosti. Žádnému z lidí ale ublížit nedokázala. Ba co víc, babice si všimla, že lidé jí vůbec nevidí, byla pro ně neviditelná.
„Jak je to možné? Já jsem polednice, mám moc nad každým, kdo poruší nařízení poledního klidu!“
Vzteklá polednice opustila trh, město i onu vzdálenou zemi a nikdy se nedozvěděla, proč v ní její moc nefungovala. Je to ale prosté: ani ona neměla právo ubližovat dobrým lidem, kteří se společně veselí. A že se veselili v poledne? To přece není důležité. Radost by neměla mít žádné hranice. Proto polednice ztratila mezi těmi veselými lidmi svojí moc. I oni si ale večer vyprávěli příběhy o polednici, přitom vůbec netušili, že toho dne, kdy se konaly trhy, se procházela přímo mezi nimi.
