Vysvědčení

Do konce školy chybělo už jen pár dní. Sluníčko svítilo a pěkně hřálo, že si brzy holčičky Anča a Barča sedly do stínu na lavičku.

Pohádka na dobrou noc - Vysvědčení
Vysvědčení

„Já už se těším na vysvědčení,“ povídala Anča. „Budu mít samé jedničky.“

„Tak to já se vůbec netěším,“ odpověděla Barča, která byla o rok starší. „Já budu mít vysvědčení asi ošklivé.“

„Co je to vysvědčení?“ ozval se ze země malý chlapeček, bratříček Anči a Barči, který si tu jezdil po dlaždicích s vláčkem.

„To jsou známky za celý rok,“ odpověděla mu Anča.

„Nene, maminka přece říkala, že je to úřední dokument,“ odporovala Barča.

„A to je co?“

„Nevím, ale myslím si, že to znamená, že je to veledůležitý papír. Jako ty papíry, co mají na úřadech, kde jsem s maminkou jednou hrozně dlouho čekala.“

„To máš jedno. Za ten papír dostanu od babičky mega čokoládu,“ těšila se Anča dál.

„Myslíš, že dostanu taky?“ ptala se Barča smutně.

„Asi ne. To se za ošklivý známky nedává.“

Barča si jen smutně vzdychla. Přitom se snažila celý rok, jak nejlépe uměla. Třeba nakonec to vysvědčení nebude tak ošklivé, jak se bojí.

Nadešel den, kdy se ve škole rozdávalo vysvědčení. Anča i Barča s ním spěchaly nejprve k babičce, kde měly oběd.

„Tak se mi pochlubte, děvčátka,“ usmívala se babička sedící na zahrádce v křesílku.

„Mám samé jedničky, babičko,“ radovala se Anča.

„No to je krása. A co ty, Baruško?“

Barče ale do skoku nebylo. Podala babičce vysvědčení a smutně sklonila hlavu.

„Mám dvojku z češtiny. Kvůli hloupému psaní. Ale já se fakt snažila.“

Babička pohladila Barču po hlavě a usmívala se.

„Z toho nemusíš být vůbec smutná, Baruško. Já jsem měla ze psaní dokonce trojky, protože jsem psala hůř, než kocour škrábe.“

„Opravdu?“ ptala se Barča smutně. Bylo vidět, že babičce moc nevěří. Určitě to říká jen tak, aby ji rozveselila. Ale babička pokračovala.

„Opravdu jsem psala strašně. Když jsme jednou psali na známky, chtěla jsem předstírat, že jsem nemocná, že je mi špatně, abych to nemusela odevzdávat. A tak jsem si vytáhla tkaničku z boty a kousek jsem jí spolkla a zase vytáhla. Udělalo se mi opravdu špatně, zvednul se mi žaludek a to psaní jsem pozvracela.“

„Teda, babičko, ty jsi byla pěkné číslo!“ vyjekla překvapením Anča.

Babička se jen smála a dala oběma holčičkám za krásná vysvědčení čokoládu. Každé jednu.

„Vysvědčení je ukázka, jak moc se, holčičky moje, celý rok snažíte. Žádný člověk nemůže všechno umět hned. Každému trvá různě dlouho, než se to naučí. Někomu to jde rychleji, někomu pomaleji.“

„Mě sice nejde psaní, ale zato jsem nejlepší v matice,“ zamyslela se Barča a už nebyla ani trošičku smutná.

„Mě zas matika vůbec nejde, ale hezky čtu,“ přidala se Anča.

„Vidíte? Každému jde něco jiného,“ povídala babička. „A to je moc dobře.“

4.4/5 - (153 votes)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..