Žila jednou jedna matka a ta byla tolik chudá, že často pro sebe a svého syna nemohla uvařit ani obyčejnou polévku. Jednoho dne došlo i dříví. Proto poslala žena svého syna do lesa. Požádala ho, aby donesl alespoň trochu roští na přihřátí polévky. Nenechal se dvakrát pobízet a vyrazil. Sbíral roští i tvrdé dřevo tak usilovně, až mu pot kapal s čela.
Netrvalo dlouho a měl nasbíranou velkou otep. Naložil si ji na záda a spěchal, aby byl co nejdřív zase doma. Cesta byla dlouhá a chlapec byl vysílený a hladový. Najednou před ním stála malá žena. Byla stařičká a tvář měla samou vrásku. U nohu jí ležela otep dříví a naříkala, že už nemá sílu. Stařena se neostýchala a mládence o pomoc poprosila. Ten jí však odpověděl: „Já mám sám dost co nést a nesmím nechat matku dlouho čekat.“
Stařenka povídá: „Copak ty, ty máš mladé nohy. Když mi pomůžeš odnést dříví až k mé chaloupce, přijdeš ještě včas domů. Není to daleko odtud a ještě se ti dobře odměním.“ Té odměně až tolik nevěřil. Pomyslel si, že stařenka sama nic nemá, tak co by mu mohla dát cenného. Protože byl ale hodný a stařenka slabá, složil svou otep na zem a na záda si naložil tu její.
Nešli dlouho a už stáli před stařenčinou chaloupkou. Mezitím, co mládenec složil dříví před chaloupku, šla stařena pro zaslouženou odměnu. Brzy se vrátila a v ruce nesla březový proutek. Zdálo se mu, že stařenka byla slavnostní a vážná. Řekla mu: „Jsi hodný chlapec, máš soucit s ubohými, starými lidmi a za to tě odměním.“ Do ruky mu vložila proutek a chtěla, aby ho opatroval a pak mu ponese zlaté plody. Poté zmizela do své chaloupky. Chlapec jen stál a na pochybný dárek jen zíral. Přesto si ho však nechal a rychle se vrátil ke své otepi dříví. Naložil si ji na záda, do druhé ruky uchopil proutek a pospíchal domů. Byl ale tak unavený, že si musel odpočinout, jinak by nikam nedošel. Odložil otep na zem a proutek zapíchl do země. Lehl si do měkkého mechu a usnul.
Probudil se až se západem slunce. Promnul si oči a rozhlížel se kolem sebe po otepi a proutku. Místo proutku byl krásný stromek a na jeho větvích zářilo zlaté listí a zlaté plody. Na nic nečekal a začal trhat zlaté plody a listí. Pytel naplnil až po okraj. Otýpku nechal otýpkou a běžel rychle domů. Matka na chlapce už nedočkavě čekala, měla o něj strach. Vykukovala právě z okna, když se k chaloupce blížil chlapec. Rozzlobilo jí však, když uviděla, že jde bez dříví a s úsměvem na tváři. „Kde ses celý den toulal? Pošlu tě ráno pro roští a dříví, ty se vrátíš až večer a ještě s prázdnou!“ zvýšila na něj hlas. Chlapec ji v klidu odpověděl: „Nezlob se maminečko. Pilně jsem pracoval, stihl jsem pomoci i stařence, kterou jsem po cestě potkal. Za to že jsem ji odnesl otep dříví až k chaloupce, štědře mě odměnila březovým proutkem, ze kterého vyrostl strom plný listí a plodů.“ S těmito slovy vysypal pytel na stůl. Listí a plody zářily jako zlato. Matka nevěřila svým očím a samým štěstím syna objala. Od té doby žili spokojeně a už nikdy netrpěli nouzí.
