Na jednom dvorečku žil kohout, který měl svou slepičku. Kohout si většinu dne jen probíral barevná pírka a slepička běhala po dvoře a hledala pro oba zobání. Jednoho dne se rozhodli, že si zpestří život a zajdou do obory na jahody.
Domluvili se, že se spolu podělí o každou jahůdku, kterou najdou. Slepička brzy jednu červeňoučkou jahůdku objevila a pěkně se s kohoutkem podělila. Za chvíli našel jahodu i kohoutek, ale dělit se mu nechtělo a rychle ji slupnul sám, aby si toho slepička nevšimla. Jenže jahoda byla příliš veliká a zasekla se kohoutkovi v krku a ten nemohl dýchat. „Slepičko, dones mi prosím ze studánky trochu vody, jinak se udusím,“ sípavě prosil svou družku.
Slepička se okamžitě rozběhla ke studánce: „Studánko, prosím, dej mi vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, že mi umře.“
„Dám ti vodu, ale až mi od švadleny přineseš velký šátek. Slunce na mě svítí celé dny, potřebuju stín, jinak vyschnu,“ odpověděla na slepiččinu prosbu studánka.
Slepička tedy rychle běžela ke švadleně, aby od ní získala šátek, ten dala studánce a od studánky aby pak dostala vodu pro kohoutka. Když doběhla ke švadleně, prosebně spustila.
„Švadlenko Aničko, dej mi prosím šátek pro studánku. Ta mi za něj dá vodičku pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, že mi umře.“
Švadlenka byla ochotná slepičce šátek dát, jenže jen za to, když jí od ševce přinese nové střevíce.
A tak slepička běžela tentokrát za ševcem. Když tam doběhla, hned úpěnlivě prosila: „Ševče Matěji, dej mi prosím nové střevíčky pro švadlenku Aničku. Ta mi za ně dá šátek, ten dám studánce a ta mi za něj dá vodičku pro mého kohoutka. Ten leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, že mi umře.“
„Dám ti nové střevíce pro švadlenku, ale potřeboval bych od prasátka štětiny. Když mi je přineseš, dostaneš střevíce.“
Utíkala tedy slepička za prasátkem, aby od něj vyprosila štětiny. Prasátko souhlasilo pod podmínkou, že mu donese od kravičky smetanu.
I běžela slepička ke kravičce. Ta jí smetanu přislíbila za trochu travičky z louky. Slepička pelášila na louku a prosila ji o trochu travičky pro kravičku. „Dám ti travičku, ale nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, abych se zavlažila,“ přislíbila louka.
Nešťastná, uhoněná slepička obrátila oči k nebi a prosebným hláskem volala: „Nebe, nebíčko, dej mi prosím trochu rosy pro louku. Ta mi dá travičku pro kravičku, kravička mi dá smetanu pro prasátko, prasátko pak štětiny pro ševce, ten zase střevíce pro švadlenku, ta šátek pro studánku a od studánky pak dostanu vodičku pro mého kohoutka. Ten leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že mi umře.“
Když nebe vidělo nebohou slepičku, slitovalo se nad ní a seslalo na louku trochu vláhy. Konečně se slepička dočkala pomoci i bez protislužby!
Louka teď už ochotně dala slepičce trochu travičky. S travičkou běžela slepička ke kravičce. Od té dostala smetanu, kterou utíkala dát prasátku. Od prasátka běžela k ševci se štětinami. Ten jí podaroval střevíce, které utíkala dát švadlence. Převzala si od ní šátek a s tím pospíchala ke studánce. Studánka jí dala vodičku a slepička uháněla s vodičkou ke kohoutkovi a dala mu napít. Zaseklá jahoda teď pěkně sklouzla až do bříška. Kohoutek vyskočil na nohy a zplna hrdla zakokrhal: „Kykyryký!“ A se svou hodnou a obětavou slepičkou už se raději vždy podělil.
Nádherně napsaná pohádka ❤️👍.
Pohádka je hezká, je pekna, len to neni orginal od autora.. Tuhle rozpravku mi četla máma když jsem byl malý, jen se nezasekla kohutikovi jahoda, ale zrnko … tato pohádka je z jedné knížky pro děti… je to zkopírované jen vyměnná slova.