Hluboko v lese ve velké noře bydlela rodinka jezevců. Táta jezevec, máma jezevčice a jejich dvě neposedná krásná mláďata. Byli to dva jezevčí kluci. Jmenovali se Monty a Piškot. Oba byli moc hodní. Se vším rodičům pomáhali. Budovali s nimi složité nory a taky sháněli jídlo všude po lese. Rodiče z nich měli velkou radost. Monty a Piškot ale taky byli plní energie a pořád něco vymýšleli. Moc rádi si hráli na honěnou a na schovávanou a s ostatními zvířátky byli dobří kamarádi. Byli to kluci odvážní a ničeho se nebáli. Jednou se ale stalo něco, kdy přece jen strach dostali.
Bylo krásné slunečné odpoledne a Monty i Piškot už měli všechny své povinnosti splněné. A tak se rozhodli proběhnout po lese, najít veverky a zahrát si s nimi nějakou hru. Prochodili les křížem krážem. Volali na své kamarádky, ale nemohli je najít. A tak se vydali dál, hlouběji do lesa.
Po nějaké době hledání najednou Monty vykřikl: „Piškote, slyšel jsi to?“ Ne, nic jsem neslyšel,“ nechápavě se na něj podíval Piškot. Monty ukázal tlapkou na pusu, že má být Piškot potichu a poslouchat. Pár sekund se nic nedělo, ale pak to slyšeli oba dva. „Pomoc, pomozte nám někdo! Prosím!“ ozvalo se někde z dálky.
Jezevčí kluci hned poznali, že to volají jejich kamarádky veverky. Neváhali a rozutíkali se za jejich hlasem. Přeskočili borůvčí, odhrnuli keře a pak to uviděli. Veverky spadly do obrovské díry, která byla v lese vykopaná. Tu jámu tam vyhrabali pytláci, aby se nějaké zvíře do ní chytlo. Jenže teď tam spadly dvě veverky a nemohly ven. Jezevci k nim hned přiběhli a přemýšleli, jak veverky vytáhnout. Díra byla hluboká a na jejích stranách se nedalo ničeho chytit.
Až pak Piškota něco napadlo: „Monty, najdeme dlouhou větev, přivážeš se k jejímu konci pevnou trávou a já tě spustím dolů k veverkám. Podáš jim ruku a ony po tobě a po větvi vylezou nahoru.“ Oba začali hledat nejdelší větev a nejpevnější trávu, kterou zapletli do lana. Monty se přivázal nohou k větvi, ale když se měl spustit dolů, dostal strach. Stál nad dírou, díval se na uvězněné veverky a úplně ztuhnul.
„Piškote, já mám strach,“ smutně se podíval na svého brášku. „Monty, já ti věřím. Vím, že je ta jáma hluboká, ale taky vím, že to zvládneš. Nic si z toho nedělej. Strach je normální, ale díky strachu přichází odvaha,“ snažil se Piškot ujistit Montyho.
A tak se Monty odhodlal. Podíval se dolů, zhluboka se nadechl a pomalu se spouštěl až skoro na dno jámy. Pomohl kamarádkám veverkám dostat se nahoru a pak všichni pomohli vytáhnout Montyho. Společně zahrabali díru, aby do ní už nikdo nikdy nespadl, a vydali se domů.
Když pak večer vše jezevčí kluci vyprávěli svým rodičům, nemohli uvěřit svým uším. Byli na sebe hrdí. Od té doby už Monty nikdy nezapomněl na to, že strach je normální a že se za něj nemusí stydět. A taky věděl, že díky strachu přichází odvaha.
