V jedné zemi žily různé kouzelné bytosti a mezi nimi byli nejhlasitější kamenní obři. Jejich tělo bylo z kamene a když šli, bylo to slyšet široko daleko. A možná proto, že z kamene měli i srdce, byli plní hněvu. Často se prali a bouchali vším, co bylo kolem.
Jedním obrem byl Bumbác, který byl ze všech nejhlasitější a jedno ráno na jeho kamenný nos spadla kapička rosy ze stromu nad ním. To ho samozřejmě rozčílilo, protože do té doby spal hlubokým obřím spánkem. Bumbác házel kamením všude kolem, a to i po ostatních obrech, což je samozřejmě také rozčílilo a byla z toho obří rvačka.
Mezitím ta nenápadná kapička rosy sklouzla z obrova nosu na jeho bradu a pak se zastavila až o obrovo velké břicho. Tam se proměnila v kouzelnou křehoučkou vodní vílu Rosalii, která se nestačila divit. Tam, odkud pocházela, se totiž takové způsoby chování opravdu nenosily. Naopak v jejím světě ranní rosy bylo všechno hebké, tiché a přátelské. Kapky rosy tančily po okvětních lístcích květin, po listech stromů, po konečcích zelené trávy. Byl to krásný jemný tanec, který uměla jen ranní rosa. A protože byla Rosalie umíněná kapka ranní rosy, rozhodla se, že tyto obry zbaví hněvu pomocí tance.
Rosalii odvaha nechyběla. Rovnou si začala povídat s Bumbácem, který byl ze všech kamenných obrů nejhrozivější. Ten ji pro samý rámus v zemi obrů ani neslyšel. Musela tedy vylézt až k jeho uchu. Tam mu začala našeptávat, že místo hněvu by měl zkusit zhluboka dýchat. Místo úderů do ostatních obrů či věcí kolem by mohl zkusit tančit. „Tančit?!“ vykřikl pobaveně kamenný obr. „Cožpak nevidíš, jak jsme těžcí? Naše těla jsou z kamene, jak bychom se mohli naučit tančit s takovou lehkostí, jakou máš ty?“ Rosalie mu na to řekla, že když obr opravdu chce, dokáže všechno. Stejně jako když kapka rosy něco chce, tak to dokáže. A proto obavy nejsou na místě. Protože Bumbácovi se lehký tanec kapky rosy opravdu zamlouval, svolal na příští den všechny obry, aby se pokusili alespoň základní taneční kroky.
Co si budeme povídat, s kamennými obry to šlo velmi těžko. Byli těžcí a nemotorní a každou chvíli do sebe narazili a pak se spustila hádka a rvačka. Ale s tím, jak se obři učili novou dovednost, postupně ubývalo hněvu i zlosti. Na hádky obři zkrátka neměli čas! Měsíc v novu se změnil v úplněk a úplněk zase v měsíc v novu a zemi kamenných obrů byste, děti, už nepoznaly. Pořád odsud přicházely rány, ale nebyly to rány ze zlosti, nýbrž rány, které zněly do rytmu. Zkrátka jako když kamenní obři tančí valčík. Kapka rosy Rosalie pozvala do země obrů další své kamarádky, a tak obři tančili mezi kapkami rosy a najednou se cítili tak lehce, jako by ani nebyli z kamene.
