Kdysi dávno v jednom předalekém království žila princezna jménem Sofie. Byla zamilovaná do rytíře Adama a on zase do ní. Mělo to však jeden háček – Sofiin otec, král, tvrdil, že princezna by si měla vzít někoho urozeného, nejlépe prince. Ne nějakého rytíře.
Sofie ale Adama skutečně milovala a stále dokola tatínka prosila, ať jim povolí svatbu. Trvalo to, ale král nakonec ustoupil. Řekl, že pokud Adam získá dračí vejce jako důkaz své lásky k Sofii, tak jim sňatek nejen povolí, ale také jim zařídí tu největší a nejkrásnější svatbu, která svou krásou vstoupí do historie. Že díky tomu uzná, že je Adam odvážný, silný a hodný srdce jeho dcery.
Adam nezaváhal ani minutu a i přes obavy své milované se vydal do dračí jeskyně na vrcholku nedaleké hory. Zastihl dračici zrovna, když spala. Vejce jí leželo u boku. Adam se tak tiše, jak jen dokázal, proplížil blíž, opatrně uchopil vejce a tiše se zase vyplížil ven. To nebylo vůbec těžké, pomyslel si, a vydal se zpátky do království.
Když král viděl, že to Adam dokázal, byl poněkud překvapený, avšak dodržel své slovo a začal Sofii s Adamem zařizovat tu nejkrásnější svatbu. Oba byli velmi šťastní. Byl tu však někdo, kdo šťastný nebyl – dračice. Přišla o své nenarozené dráčátko a cítila takový smutek a zoufalství, že nevěděla, co si počne. Když se jí však podařilo zklidnit mysl, zachytila Adamův pach. Vydala se za ním.
Zdolat všechny ty malé lidské cestičky a chabé dřevěné mosty, které se pod jejím několikatunovým tělem rozpadaly, nebylo nic snadného. Dračice po lidských cestách chodit neuměla, ještě nikdy po nich nešla. Nikdy nebyla ani v lidském městě. Myslela si, že když si lidí nebude všímat, oni si nebudou všímat jí. Podle všeho se spletla. Bezdůvodně jí ukradli ještě nenarozené dráčátko a teď s ním prováděli kdovíco.
Dračice, plná vzteku, zoufalství a strachu, procházela s horkou párou vycházející jí z nozder městem. Lidé s křikem utíkali a zavírali se do svých příbytků. Dračice si jich nevšímala. Šla jen za pachem toho únosce.
Došla až na královské nádvoří, které bylo obrovské a zcela vyzdobené květinami a světlými látkami. Pobíhali po něm lidé s květinami, jídlem a dalšími věcmi, které připravovali na svatbu. Jakmile však spatřili dračici, dali se na útěk. Dračice zařvala bolestným, avšak hrůzu nahánějícím řevem a pronesla: „Kde je mé vejce?! Nikdy jsem vám nic neudělala! Žila jsem si spokojeně ve své jeskyni a čekala, až se největší štěstí mého života vylíhne! A vy jste mi ho sprostě vzali!“ Zařvala tak, že jí z úst vyšlehl oheň. Podpálil velký bílý oblouk, který tam byl připravený na svatbu.
Z hradu vystoupili na nádvoří král s Adamem, oba připraveni hrad bránit. Adam se nejistě zeptal: „Tobě chybí tvé dráčátko?“
„Samozřejmě, že mi chybí! Tobě by snad nechybělo vlastní dítě, ty prašivý člověče?! Vraťte mi mé vejce a já vás nechám žít!“ Odpověděla zuřivě dračice.
Všichni byli zaskočení. Netušili, že draci mají city jako lidé. Že by je mohla ztráta potomka tolik trápit. Z hradu vyběhla Sofie a žádala oba muže, ať dračici její vejce vrátí. Že ona o žádný důkaz lásky stejně nestála. Král chvíli váhal, ale Adam se Sofií souhlasil.
Všichni zmizeli v hradu a během chvíle vyšli ven s malým, již vylíhnutým dráčkem. Bylo vidět, že je vystrašený, ale jakmile spatřil maminku, rozeběhl se k ní. Dračice se rozbrečela dojetím, že je její mládě živé a zdravé. A dokonce už i vylíhnuté! Mrzelo ji, že propásla chvíli, kdy se prodralo tvrdou skořápkou na svět, ale byla ráda, že je v pořádku.
Odvedla dráče od lidí pryč, do bezpečí. Lidé v království si díky ní uvědomili, že ostatní živí tvorové jsou stejně citliví jako lidé. Že by se k nim měli chovat lépe a ctít je, jako by skutečně byli lidmi. Od té doby už na draka ani žádného jiného nevinného tvora nikdo bezdůvodně nezaútočil. Ačkoliv to nebylo zrovna to, co král zamýšlel, právě tím se svatba Adama a Sofie skutečně zapsala do historie.
