O sově, která chtěla zpívat

V jednom lese žila soví rodinka. Měli tři malé sovičky: Vendulku, Karolínku a Zuzanku. Byla to vzorná rodinka. Každý večer vstávali, umyli se večerní rosou a potom letěli na kraj lesa, aby lovili myši. Když měli dost, letěli zpátky a malé sovičky si hrály na honěnou nebo sedávaly na stromě a povídaly si.

Jednou přišla Karolínka s nápadem.

„Budeme si povídat o tom, jak budeme velké!“

Sestřičky souhlasily a Karolínka začala. „Až budu velká, najdu si krásného sováka. Budeme mít spolu vajíčka a potom soví miminka.“

„To je hezké,“ řekla Zuzanka, „ale nudné. Já chci prolétat celý les. No řekněte není to úžasný nápad?“ zasnila se.

„A co ty?“ obrátily se sestry na Vendulku.

„Já bych se chtěla naučit zpívat.“

Sestry se začaly smát. „Zpívat? Ty jsi hloupá, Vendulko! Sovy přece zpívat neumí!“

Vendulka se rozzlobila. „Že ne? To se ještě uvidí.“

Když šla ráno celá rodinka spát, Vendulka letěla na kraj lesa. Sluníčko zrovna vycházelo. Vendulka seděla na stromě a koukala. Tehdy se větvička, na které seděla, zhoupla. Posadil se na ni kos a začal zpívat.

„Páni, to je krása!“ zatleskala Vendulka pírky, „nauč mě to také!“

Kos se podivil, ale souhlasil. Když se unavená Vendulka vrátila večer domů, čekali na ni nazlobení rodiče.

„Kde jsi byla? Mohlo se ti něco stát! Už nikdy nikam sama nepoletíš!“

„Učila jsem se zpívat!“

„Sovy nezpívají,“ rozhodl tatínek a s celou rodinkou odletěl.

Vendulka zůstala doma. Byla unavená a tak hned usnula. Když se probudila, doma ještě nikdo nebyl a tak se rozhodla, že si zazpívá. Jenže ji slyšela maminka.

„Páni, Vendulko, to bylo krásné! Umíš ještě něco?“

„Neumím. Víc jsem nestihla.“

„To nevadí,“ řekla maminka, „zítra se naučíš novou. Poletím s tebou.“

A tak byla Vendulka šťastná, že může zpívat. Maminka zase byla šťastná, že je šťastná Vendulka. I když zpívala jako kos.