Mravenčí dobrodružství

Mraveneček Lojza ten den nemohl dospat. Byla totiž sobota, a to znamenalo jediné – v osm se rozezvoní zvonek a za dveřmi bude stát jeho kamarád Pepík v plné polní připraven na nové lesní dobrodružství. Dnes se však těšil ještě o něco víc, protože chtěl kamarádovi ukázat koloběžku, kterou mu tatínek vyrobil.

„Pojď si dát něco k snědku, ať máš na to běhání po lese dost sil.“ zvolala maminka.

Lojza si sedl ke stolu schroustal pár malin a dva cvrčky, když v tom se ozval vytoužený zvuk.

„Crrrrr“, „Pepík už je tady!“ vyskočil Lojza ze židle a běžel ke dveřím mraveniště, aby svého kamaráda uvítal.

 „Na oběd buď doma, Lojzíku“, zvolala maminka, „a pamatuj – s koloběžkou jen do Mechového lesíku!“

Poslední maminčinu větu však Lojzík už jen těžko vnímal.

„To koukáš, co? To mi postavil tatínek!“ řekl s neskrývanou hrdostí Lojza.

„Tak ta je parádní!“

„Tak pojď, ukážu ti, jak to jezdí!“

„Fíha! A to můžeš? Jezdit na koloběžce lesem?“

„Říkali, že mám jezdit jen do Mechového lesíku, abych když tak spadl do měkkýho. Ale co bys, Pepíku, řekl na Kořenové údolí?“

Pepa vykulil oči.

 „Neboj, už to ovládám perfektně! Tak naskoč.“

Pepa byl vpředu a Lojza, protože byl o něco větší, vzadu. Z kopce to pěkně rozjeli a na rovince se střídali v odstrkování. Kořenové údolí už bylo blízko.

„A neupadnou ji kolečka, Lojzo?“ znejistěl Pepa.

„Vždyť ji stavěl tatínek, ta vydrží všechno!“ řekl přesvědčivě Lojza, když dorazili do cíle.

„Teď slez, sjedu dolů sám, chci zkusit, jak nejrychleji to pojede! Pak vyběhnu zpátky nahoru a na řadě budeš ty.“ řekl Lojza.

Byla to fuška, aby se vyhnul větším kořenům a všem šiškám v cestě, ale zvládl to.

„No dívej, nic to nebylo! Jen musíš pevně držet řídítka.“ přispěchal Lojza k Pepíkovi a podal mu koloběžku.

Pepa měl trochu stáhnutý žaludek. Moc se mu do toho nechtělo, ale když to zvládnul Lojza, tak to musí zvládnout taky. Je už přece velký mravenčí kluk!

Nastoupil na koloběžku a odrazil se. Prvním pár kořenům se vyhnul, ale asi v půlce kopce zavadil předním kolem o šišku.  Ta se zasekla do kola a po pár otočeních se kolečko utrhlo.

„Aaa!“ volal vyděšeně Pepa a chvíli na to se už válel na zemi.

„Pepo, jsi celej?“ přispěchal Lojza vyděšeně ke kamarádovi.

„No celej asi jo, ale koloběžka se rozbila a mě trochu bolí ruka.“

„Musíme domů,“ rozhodl Lojza. Vzal rozbitou koloběžku do podpaží a kamarádovi pomohl na nohy.

Lojzíkova maminka zrovna trhala kytičky na zahradě, když spatřila Lojzu s Pepou, jak smutně nesou rozbitou koloběžku.

„Kluci, co jste zase vyváděli? řekla ustaraně maminka. „To je ta koloběžka, co ti vyrobil tatínek? Kolečko by Vám ale určitě v Mechovém lesíku neupadlo. A ruka by tě, Pepíku, taky nebolela.“ pronesla maminka, když kromě upadlého kolečka spatřila, jak se Pepík drží s bolestí v tváři za loket.

„Byli jsme v Kořenovém údolí.“ přiznal provinile Lojza.

„Vy kluci mravenčí… No, Pepíku, vezmeme tě k doktorovi a mamince s tatínkem pošleme zprávu po vážce pošťačce, aby o tebe neměli starost.“

A tak měl Pepa 5 týdnů ruku v sádře. Lojza sice přišel o svou nejmilejší hračku, ale hlavně byl rád, že celý karambol skončil jen sádrou na ruce kamaráda. A tak ho chodil navštěvovat, nosil mu maliny z lesa a na koloběžku si za čas už ani nevzpomněl.