Byl deštivý den a venku řádila strašná bouřka. Malý Péťa se bouřky moc bál, ale maminka mu vždycky říkala, že když se nebude bát, po bouřce vyjde sluníčko a s ním i nádherná barevná duha.
Dnes však Péťa na obloze barevnou duhu marně vyhlížel. Když sluníčko konečně vyšlo, duha se sice objevila, ale nebyla tak krásně barevná jako obvykle. Byla černobílá. Péťa se podivil a smutně vyběhl ven, aby zjistil, co se stalo a proč dnešní duha nemá barvy.
Jak tak vyběhl na zahradu, zjevil se před ním malý skřítek.
„A ty jsi kdo? Ty jsi něco provedl s tou krásnou duhou?“ zeptal se Péťa a skřítek se smutně poškrábal za uchem.
„Jmenuji se Barevníček a starám se o duhu a tím i o barvy celého světa. Jenže dnes někdo převrhl kbelík s barvami duhy. Musím rychle najít všechny barvy, které k duze patří, protože jestli se to nestihne dřív, než duha zmizí, zmizí i všechny barvy světa,“ řekl smutně skřítek a Péťa se lekl. To by byla katastrofa, kdyby zůstal celý svět černobílý. Jako ve starém filmu!
„To nesmíme dopustit. Já ti pomůžu! Přines kbelík a barvy nasbíráme,“ řekl Péťa a Barevníček ho poslechl.
Když se vrátil s prázdným kbelíkem, zeptal se ho Péťa: „A jaké barvy potřebujeme?“
„Červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou,“ odpověděl skřítek a Péťa se zamyslel.
„Červená… Jahody jsou přece červené! A na zahradě jich máme spoustu,“ řekl Péťa, utrhl krásnou červenou jahodu a hodil ji Barevníčkovi do kbelíku.
„Žlutá… To budou určitě pampelišky,“ vzpomněl si Péťa a utrhl pampelišku, která rostla u stromu.
„Oranžová… To bude těžší. Ale pomeranč je přece oranžový a jeden mi zůstal ve školní tašce,“ řekl Péťa a hned běžel do svého pokojíčku pro pomeranč.
Když se vrátil, chybělo už jen pár barev.
„Na zelenou nám postačí i tohle,“ řekl Barevníček, utrhl stéblo trávy a vložil ho do kbelíku.
„Fialová… Možná setřesu nějakou švestku ze stromu,“ řekl Péťa, ale ani to nemusel zkoušet. Po dešti a silném větru jich leželo na zemi dost. Vzal dvě a jednu hned ochutnal. Byla výborná!
„Už jen poslední,“ řekl Péťa a Barevníček ukázal na lístky modrého květu, který měla maminka na zahradě.
„Snad se maminka nebude zlobit,“ řekl Péťa a vzal jeden okvětní lístek.
„Děkuju ti, Péťo,“ řekl skřítek a uklonil se před ním.
„Hlavně utíkej, než duha zmizí,“ pobídl ho Péťa a Barevníček ho poslechl.
Péťa ze zahrady sledoval, jak se duze postupně vracejí barvy jedna po druhé.
Nikdy předtím neměl z barevné duhy takovou radost jako dnes, když věděl, že ji pomohl vytvořit právě on.
