Jak Terezka byla smutná

Zima už skončila. Všude začala rašit zelená travička, na loukách rozkvétaly květiny. Sluníčko hřálo čím dál více. Ve školce za oknem seděla Terezka, holčička se světlými vlásky, růžovými tvářičkami a modrýma očima jako ze studánky. Svým milým úsměvem vždy rozveselila všechny děti ve školce. Poslední dobou se ale moc nesmála a dneska už vůbec ne. Koukala smutně z okna, hlavu si podpírala rukama a oči měla úplně skleněné, jakoby se jí chtělo plakat.

Pokračovat ve čtení →

Šikovný automechanik Patrik

Patrik byl malý kluk. Bydlel v útulném domku se svým tatínkem. U domu měli velkou garáž. A nad garáží jim visel nápis: „Nejlepší automechanik ve městě.“ Tatínek od Patrika totiž v té garáži opravoval auta. Jezdili k němu lidé se svými auty ze širokého okolí. Uměl opravit na autě snad úplně všechno. Patrik svého tatínka vždy při práci pozoroval. Učil se od něj. I když byl ještě malý kluk, tak byl šikovný a uměl hodně věcí už udělat na autě sám.

Pokračovat ve čtení →

Zloděj na farmě

Na samotě za hlubokým lesem stál statek. Kolem byla velká pole. Na nich se pěstovaly brambory a kukuřice. Na tomto statku žilo několik zvířat. Ve chlévě byly ovečky, u boudy hlídal velký pes, ve stájích byly koně a po dvorku se proháněly slepice a kačenky. O všechny se staral starý a moudrý farmář. Byl to už sice dědeček, ale práce ještě zastal dost. Každé prázdniny za ním jezdil jeho vnouček Pavlík. Pomáhal svému dědečkovi starat se o zvířata a o celé hospodářství. Na statku už zažil hodně dobrodružství. Ale jedno bylo ze všech nejnapínavější.

Pokračovat ve čtení →

Jak se Bouřlivák změnil

Kolem malého pohádkového města vedla silnice. Jezdila na ní auta malá i velká. Některé kamiony rozvážely zboží a jiná menší auta vozila lidi do práce. V tomhle pohádkovém městě byli lidi i auta kamarádi. Pomáhali si navzájem. Auta lidi vozila, kde potřebovali a lidi se zase o auta pěkně starali. Myli je, doplňovali benzín a opravovali. Za to se auta snažila jezdit podle předpisů. Bylo to nejspokojenější město. Dokud ale do města nepřijelo auto Bouřlivák.

Pokračovat ve čtení →

Skřítek Mračil

V černém hlubokém lese byla malinká vesnice. Byla schovaná mezi mechem a kapradím. Pouhým okem ji vidět nešlo. Člověk ji mohl spatřit, jen když si kleknul, byl úplně potichu a pořádně se zahleděl do kapradí. Pak možná viděl malou vesnici, kde žili skřítci. Bydlelo jich tam několik. Byli pracovití, veselí a pořád si při práci zpívali. Jeden z nich ale takový nebyl. Jmenoval se Mračil. Nebyl zlý, jen se málokdy smál a nejčastější slova od něj byla ne, nechci, nemám to rád.

Pokračovat ve čtení →

O lakomém letadélku

Daleko za naší vesnicí stálo malé letiště. Na něm byla dvě letadla. Jedno bylo modré a druhé zelené. Každý kdo je znal, jim vždycky říkal Modrásek a Zelenáč. Byla to menší letadélka. Přes den se na nich lidé mohli proletět, když chtěli zažít vyhlídkový let. Nastoupili do nich a letadla je nosila křížem krážem od vesnice k vesnici, od města k městu, zkrátka přes celou oblohu. Byla to nádhera. V noci ale měla letadélka jiný život.

Pokračovat ve čtení →

Jak se z žabáka Kuby stala princezna Kristýna

o zabakovi

Znáte ty pohádky o princích a princeznách zakletých v žábu? My děti víme, že i v našem nepohádkovém světě se občas nějaká taková žába najde. Ale copak nám rodiče dovolí to vyzkoušet a nějakou žábu políbit? Když s maminkou nebo tatínkem venku na žabku narazíte, tak se rozplývají: „Jé, žabka, honem, pojď se podívat.“ A když ji chcete chytit, tak hned: „Fuj, nesahej na ni.“ Prý jsou blé a některé ještě k tomu jedovaté. Vypadá to, že žáby v našem světě jsou prostě odsouzeny být žábami navěky. Jiné je to však ve světě hraček. I v něm totiž můžete na zakleté zvířátko narazit, jen ne tak často.

Pokračovat ve čtení →

Příběh o drakovi

Příběh, který ti budu vyprávět se stal už hodně dávno. Tehdy ještě na zemi žilo několik draků. Nebylo jich už moc, ale pár jich tady bylo. Žili si pokojně na zemi a snažili se, aby je nikdo neviděl. Lidé většinou ani nevěděli, že existují. Neukazovali se před lidmi. Jen občas je někdo nečekaně na okamžik zahlédl. Někteří žili v lese. Jiní v mořích nebo v jezerech. Jeden z draků se zdržoval u vysokých skal. V zákoutí jedné velké jeskyně měl svůj domov.

Pokračovat ve čtení →

Péťa a její kouzla

Na konci města stál vysoký panelákový dům. Měl několik pater. V tom nejvyšším patře v osmém bylo ale něco jinak. Okna v tomto patře zdobily nádherné barevné záclony. Při každém záblesku sluníčka se třpytily do všech stran. Občas jakoby se v těch oknech ukázaly blesky a zvláštní světélkující barvy. Kdo tam bydlel? Žila v něm mladá dívka Péťa. Nebyla to ale jen tak ledajaká slečna. Byla to dobrá a milá čarodějka.

Pokračovat ve čtení →

O lišce Lauře, která se naučila létat

Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.

Pokračovat ve čtení →