O Květušce a její zahrádce

Byla jednou jedna maličká chaloupka, ve které bydleli dědeček s babičkou. Žili tam velmi šťastně a spokojeně. Měli před chaloupkou překrásnou zahrádku, na které oba pracovali. Rostlo v ní plno ovocných stromů a pestrého kvítí.

A za chaloupkou začínal hustý les. Nikde nebylo jiného domku ani jiného človíčka. Jediný, kdo tam žil s nimi, byla bílá holubička. Takto tam žili celých sto let, než jejich čas nadešel.

Chaloupka zůstala prázdná. Na jaře, když se všechno probudilo po dlouhé zimě, se začalo zahrádce stýskat. Neměla nikoho, kdo by se o ni staral, nikoho, kdo by se těšil jejími květy. 

Tolik si zahrádka naříkala, až z květin a stromů začaly opadávat lístky květů. Vítr z nich udělal hromádku a najednou, kde se vzala, tu se vzala, z hromádky se zrodila holčička. Všichni jí říkali Květuška. Zvířátka, květiny i stromy, ti všichni ji měli moc rádi. A ona měla ráda je a starala se o ně. 

Květuščinou nejlepší kamarádkou se stala bílá holubička. Ta ji naučila, jak si udělat šatičky, jak prát prádlo, jak pečovat o chaloupku a další užitečné věci. Na zimu měla Květuška ovoce a zeleninu ze zahrádky. Celou zimu Květuška prospala, stejně jako její zahrádka. 

A tak se tu Květušce krásně žilo celých sedm let. Než jedné zimní noci přišla ke Květušce podivná návštěva.

Zrovna jedné mrazivé noci slyšela Květuška, jak někdo klepe na zamrzlé okno. Venku stála nějaká babička. A protože Květuška byla hodné děvčátko a netušila nic zlého, pozvala babičku dál.

„Kdopak jsi, babičko? Jsi celá studená,“ otřásla se Květuška.

Babička promluvila hlasem, který skřípal jako led: „Já jsem baba Zimice. Dcera kruté zimy. Odevšad mě vyhánějí. Tak budu bydlet s tebou. A ty mi budeš sloužit.“

Babice se nahrnula do domu, ani dveře za sebou nezavřela. S ní do místnosti nalétal sníh, v kamnech rázem vyhasl oheň. Baba Zimice si ustlala v hromadě sněhu uprostřed světnice a usnula. Květuška se zimou choulila pod peřinou. Co si s babou Zimicí jen počne?

Baba Zimice byla hodně zvláštní dáma. Nejradši měla, když venku mrzlo. To i otevírala okna a dveře, aby se mráz dostal do každého koutku domu. K snídani jedla rampouchy. A když měla dobrou náladu, tak hlasitě zpívala. Ale to si Květuška ucpávala uši, protože zpěv baby Zimice zněl hůř než krákání vran.

Na Květušku byla baba Zimice zlá. Měla ji za služku. Musela pro ni k obědu holýma ručkama připravovat sněhové koule. Odpoledne musela počítat sněhové vločky nebo chytat studený vítr. 

Na jaře ale bylo Květušce líp. Zahrádka ji těšila a sluníčko hladilo. Kvůli zahrádce babu Zimici v chaloupce trpěla. Jinak by už snad utekla. Ale kam by mohla jít? A kdo by se staral o její květiny a stromy?

Zatímco na jaře se Květuška měla lépe, baba Zimice strádala. Během jara a léta byla slabá. A tak chodívala do hustého lesa ke studánce, kde seděla v chládku a chladila se vodou studenou jak led.

Květuška sedávala na zahrádce.

„Ach, moje milá zahrádko, nejradši jsem tady s tebou. Ale přece jen se trápím,“ povzdechla si čas od času Květuška.

„Květuško, naše poupátko, copak tě trápí?“ ptala se zahrádka.

„Má paní mi zase zkazila den. Když se usměju, zlobí se. Když pláču, směje se.“

„Baba Zimice se zlobí, protože je teplo. Chodí si posedět do chladna ke studánce, kouká tam do vody a vidí v ní slunce, jak se odráží mezi stromy. Myslí si, že to je ona a má se za krasavici. Tuhle v noci se ale místo měsíce, objevil zlatý obláček a v něm se na babu Zimici smál tvůj odraz. Baba hned hodila do vody hlínu, aby obraz zahnala, a utekla pryč. Zlobí se, že nejsi v její moci a že jsi krásnější než ona.“

To Květušku vylekalo. „Ach, zahrádko, to je zlé. Určitě mě za to potrestá.“

V noci byla v květnu nevídaná zima. Dokonce mrzlo. Do rána Květuščina zahrádka zapadala sněhem. To nebyla obyčejná zima. To byla baba Zimice. Zahrádka celá prokřehla mrazem. Když přece jen sluníčko vykouklo a kvítky polaskalo, zahrádka se probudila a začala se shánět po Květušce. 

„Kdepak je naše Květuška?“ volala zahrádka.

Od lesa přiletěla bílá holubička.

„Zahrádko, zahrádko, baba Zimice odvedla Květušku do lesa. Zavázala jí oči, aby už netrefila zpátky. Vodila ji po lese tam a zpátky, aby se ztratila. Zahrádko, Květušku už neuvidíš.“

Zahrádka zesmutněla. „To se baba Zimice Květušce pomstila za to, že je krásná.“

Baba Zimice si zase došla ke studánce sednout. Uviděla v ní slunce a zase si myslela, že to je ona.

„To jsem krasavice,“ pochvaluje si. „A vida, už je poledne. A holka nikde, konečně jsem se jí zbavila. Není krásnější, než jsem já!“

Květuška se ale v lese neměla špatně. Les k ní byl hodný a ustlal jí postýlku z mechu. Stromy do sebe zamotaly větve, aby na Květušku nepršelo. Lesní zvířátka si s Květuškou hrála. I motýli, čmeláci a včelky si s Květuškou rádi pohráli. Občas les uspořádal pro Květušku ples. A ta tam byla šťastná, že zakrátko zapomněla na babu Zimici i na zahrádku.

Až jednou v noci se Květušce zdál sen o její zahrádce. Až ji z toho píchlo u srdce. Probudila se a povzdechla si.

„Co asi dělá moje milovaná zahrádka?“

Zahrádka vadla, neměla nikoho, kdo by o ni pečoval. A baba Zimice si jako vždy došla ke studánce, aby se pokochala svou krásou. Ale jak přišel podzim, polední sluníčko už tolik nesvítilo. Ten den baba Zimice ve studánce uviděla svou pravou svrasklou tvář, bledou jako měsíc. Dostala takový vztek, plácla rukou do vody a v tu chvíli zase uviděla ten zlatý obláček a v něm Květušku. Baba Zimice hodila do vody kámen, aby ten krásný obraz zahnala. Dostala zlost takovou, že se přiřítila do chaloupky a začala ničit všechno, co po Květušce zbylo. Všechny věci, nádobí i nábytek, všechno ničila, trhala a rozbíjela. A pak si vzpomněla na zahrádku. Tu přece měla ta holka nejradši!

Zlostná baba Zimice povolala na pomoc mrazíky holomrázky, své věrné sluhy. A skřítci se vrhli na zahrádku. Jeden kolem sebe mlátil motykou, druhý si vzal rýč, třetí lopatu, čtvrtý sekyru a sekal stromy, pátý nůžky a stříhal květiny a další měli pily a řezali, nač přišli. 

Květuška seděla v lese na mechu a točila se jí hlava. Jako by tušila, že se zahrádce něco děje. 

„Ach, milá zvířátka, co se to děje? Je mi nějak divně.“

„To zahrádku rozrývají mrazíci s babou Zimicí,“ řekla smutně zvířátka.

„Ach, milá zvířátka, je mi nějak špatně. Co se to děje?“

„To v zahrádce porazila baba Zimice všechny stromy.“

„Ach, milá zvířátka, oči se mi zavírají, asi za chvíli usnu. Co se stalo mé zahrádce?“ hlesla Květuška.

„To ze zahrádky nezbylo vůbec nic.“

A Květuška usnula. Z nebe se začal sypat sníh a všechno zasypal. Usnul i les. 

Baba Zimice si zatím v chaloupce libovala, že už je tu zase mráz. A aby to oslavila, upořádala si v chaloupce oslavu s Vichřicí, Omrzlinou a Meluzínou. Spolu tam křepčily, až se zbytky chaloupky otřásaly. 

Ale po každé zimě přijde jaro. Rampouchy roztají, sníh sleze a všechno živé se zase probudí. I celý les se zase probudil, zvířátka chodila kolem Květušky, ale vzbudit se jim ji nepodařilo. A tak se les poradil se sluníčkem, větrem, ptáky a zvířátky. Všichni se rozhodli, že Květušce zahrádku donesou sem. Ale jak? Vždyť ze zahrádky nezbylo nic. 

„Něco přece jen zbylo,“ povídá vítr a už nosí semínka, pecky i pecičky a rozhazuje je kolem Květušky. 

Jarní deštík jim pomohl semínka zalít, sluníčko pomohlo květinám růst a už tu rostou květiny a ovocné stromky. Je to divná podívaná, taková krásná zahrada uprostřed lesa. 

Květuška se probudila a měla velikou radost. A tak se tam zase chvíli dobře měla. Přesto ji něco trápilo.

„Copak, Květuško, že se dnes tak málo usmíváš?“ ptala se zahrádka.

„Zahrádko, mám strach. Zase se blíží podzim. A až přijde zima, zahubí mě zase baba Zimice.“

S tím si ale zahrádka nevěděla rady. Kdopak pomůže Květušce?

Dnes je v lese živo. Zatím je léto a v létě se děti chodí koupat na palouček k lesu do rybníka. A s hrníčky se pak pouští do lesa sbírat sladké jahody, maliny, ostružiny a borůvky. I Jeníček dnes vyrazil do lesa, ale v horku tam na chvilku usnul. A když se probudil, uviděl bílou holubičku, jak mu sedí na koleni. Chtěl se po ní natáhnout, ale ona uskočila. Chtěl ji znovu chytit, ale poskočila zas kousek dál. A tak se pustil do lesa za ní, rozhodnutý, že ji chytí. 

Najednou ale kouká, že kolem rostou květiny a ovocné stromy. A uprostřed sedí smutné děvčátko. Bílá holubička si holčičce sedla na klín, otočila hlavu k Jeníčkovi a zavolala na něj: „Květuška si nemá s kým hrát. Tak nikam, Jeníčku, neutíkej.“

Jeníček se začervenal. Přisedl si ke Květušce do trávy. Květuška mu vyprávěla, co všechno se jí přihodilo. Jeníček se usmál.

„Haló, děti, pojďte za námi,“ zavolal Jeníček do lesa.

A už tu byl zbytek dětí. Děti si poslechly to smutné vyprávění a hned si Květušku oblíbily. Vzaly ji mezi sebe, hrály si spolu. 

„Květuško, proč jsi pořád tak smutná?“ ptaly se jí děti.

„Mám strach ze zimy a z baby Zimice. Jistě mě jednou najde a zahubí.“

„Nemusíš se ničeho bát,“ povídal Jeníček. „My jsme přece s tebou. Půjdeš s námi domů.“

„Ale co moje zahrádka?“

„Ta ti nikam neodletí. Počká tu na tebe a my ti budeme chodit s ní pomáhat. A ty můžeš pomáhat zase nám. My máme také zahrádky.“

„Opravdu? To jsem nevěděla. Ale co až přijde zima a mráz?“

„Neboj se, Květuško. Zima je hezká a s námi dětmi je kamarádka. Hraje si s námi, stavíme s ní sněhuláky, sáňkujeme a bruslíme. A ty budeš taky!“

A tak děti vzaly Květušku mezi sebe. 

„Ach, odpusťte mi, já o vás dřív nevěděla. Žila jsem tu sama, netušila jsem, že jsou děti nebo lidé,“ usmála se Květuška.

„Už jsi s námi, sama už nebudeš. Protože kdo je sám, nemůže se mu dobře dařit,“ povídal Jeníček.

Ještě by děti v lese tančily, ale holubička jim připomněla, že už je večer. Byl čas vrátit se domů. Květuška šla s Jeníčkem. A tak to dobře dopadlo. Ale moment. Co se stalo s babou Zimicí a chaloupkou?

U chaloupky bylo pusto, ze zahrádky se stalo pole plevele. V kopřivách se tam ukrývala baba Zimice, aby na ni nemohlo sluníčko. Ke studánce už nechodila, protože zjistila, že voda ukazuje její ohyzdnou tvář. Najednou uslyšela děti, jak si zpívají. Přicházely od lesa. Baba Zimice si ucpávala uši, ale dětské veselé písničky sílily a sílily. Baba zaběhla do chaloupky, ale ani tam se před nimi neschovala. Neměla zničit okna a dveře, teď se nemohla před zpěvem ani zavřít. 

Mezi hlásky zaslechla i Květušku, jak si vesele zpívá. To už bylo na ni moc. A tak baba Zimice tím veselým dětským zpěvem roztála jako rampouch na jaře. Chaloupka se propadla do země. Dnes už nikdo neví, kde stála. Ale les si na Květušku stále pamatuje. Když se na jaře všechno probudí a začne radostí zpívat, zpívá si právě píseň o Květušce.

A vy si, děti, pamatujte, že kde jsou lidé k sobě hodní, kde oheň v kamnech hoří, kde se staví, a ne boří, kde je smích a vesele se zpívá, tak tam baba Zimice nikdy nevkročí. A kdyby přece jen ano, tak špatně skončí.