O Všeználkovi

Povím vám pohádku, kterou mi kdysi vyprávěl můj dědeček. Vlastně to možná ani pohádka není a je to skutečný příběh.

Za starých časů žil v sousední vesnici mlynář. Jmenoval se Neználek. Měl dva syny. Ten starší se jmenoval František a ten když vyrostl, otec ho vyučil mlynářskému řemeslu. František byl velice šikovný. Brzy zastal práci na mlýně jako jeho otec a stal se dobrým mlynářem.

Pokračovat ve čtení →

Lakomý švec

V jednom malebném údolí, jímž protékala řeka, se nacházela maličká vesnička nazývající se Dejvice. Každý si myslel, že je to vesnička, kde je každý z obyvatel štědrý a rád se dělí. Opak byl ale pravdou. Většina z místních byla lakomá a škudlila každou korunu. Ve vesnici neměli dokonce ani hodiny odbíjející pravé poledne, které dříve bývaly ozdobou vesničky.

Pokračovat ve čtení →

Zajíc a želva

Jednoho krásného slunečného dne si to po lesní cestičce pobíhal zajíc, když vtom potkal želvu, která si vykračovala pomaličku. „Ty se teda plazíš pomalu. Skoro jako had,“ povídá zajíc želvě. „Vidíš támhleten strom?“ Zeptala se želva zajíce. „Vsadím se, že k němu dříve doběhnu já,“ povídá s úsměvem. Zajíc vyprsknul smíchy. Nemohl věřit svým uším, co právě slyšel. Je přece jasné, že on je rychlejší než želva a závod vyhraje. Myslel si, že se želva snad pomátla.

Pokračovat ve čtení →

Vítkova zpáteční cesta do lesa Borovce

 Druhý den ráno, po podvečerním přátelském sezení, se Vítek s přáteli začal naši chystat na zpáteční cestu, a protože to nebyli nároční cestovatelé, byli za chvilku připraveni na cestu.

 Vítek dostal od žabek na cestu do batůžku pár sladkých stébel z rákosu, strace Mileně do něj vzal její poklady, staniolovou lodičku a perlu Stříbřenku, aby ji náhodou po cestě neztratila a byli na cestu připraveni.

Pokračovat ve čtení →

Večírek v zoologické zahradě

Určitě vás, děti, zajímá, co se děje za branami zoologické zahrady, když ji nemůžete navštívit.

Zoologická zahrada byla několik týdnů zavřená. Jedno odpoledne se už zvířátka opravdu nudila. Téměř všechna z nudy pospávala ve svých výbězích. Stýskalo se jim zejména po dětech, těch zvídavých špuntech, kteří je radostně zdravili a ani chvilku neposeděli. Přesně jako opičky.

Pokračovat ve čtení →

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Je tomu už hrozně dávno, co žil jeden princ. Byl už dost starý na to, aby si vybral nevěstu, avšak byl velice vybíravý a žádná z dívek se mu nelíbila. Jednoho dne, když vyjel do lesa na koni, spatřil vysokou věž a v jejím okně krásnou dívku, do níž se okamžitě zamiloval a chtěl si ji vzít. Byla přece tak krásná.

Pokračovat ve čtení →

Jak pejsek a kočička myli podlahu

V malém domečku na konci lesa spolu hospodařili pejsek a kočička. Bydleli tam už několik let a snažili se vše dělat stejně jako lidé, avšak ne vždy se jim to povedlo. Nemají přece ruce a nohy stejné jako člověk. Na tlapkách mají maličké polštářky a z nich vykukující drápky. Právě proto to u nich v domečku vypadalo všelijak.

Pokračovat ve čtení →

O kočičce Poledničce

Naše Micka – kočka milá, tři koťátka z jara měla. To první byla kočička. Protože se narodila večer, dostala jméno Večerka. Druhé kotě přišlo na svět k ránu, když sluníčko otevíralo ke dni bránu. Kocourek to byl a dostal jméno Emil. Poslední kočička se narodila, když právě dvanáctá hodina na věži bila. Poledne na věži právě zvoní, tudíž jméno Polednička kočičce zvolili.

Pokračovat ve čtení →
Nahoru