Skřítek Hopsalín

Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.

Pokračovat ve čtení →

Čestmír a dobrodružství v knížce

Celé město už šlo spát, jen v jednom okně se ještě mihotalo malé světýlko. Byl to pokojíček v podkroví. Pod peřinou byl schovaný malý kluk, který se jmenoval Čestmír. Svítil si baterkou na knížku a četl si. Už měl dávno spát. Měl rád knížky a tak rád si četl, že se od nich nemohl odtrhnout. Zrovna teď četl o tom, jak dva kamarádi zachraňují před pytláky medvídka koalu. Oba byli v nebezpečí a jejich koala taky. Bylo to tuze napínavé. Čestmír doslova hltal každé další slovo. Když otočil stránku, objevilo se tam místo pokračování příběhu něco zvláštního. Nějaké zaklínadlo, slova napsaná jiným písmem.

Pokračovat ve čtení →

Jak sloník zjistil, že čištění klů je důležité

Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.

Pokračovat ve čtení →

Když padá hvězda

Na rozlehlé louce plné květin ležely dvě děti. Holčička Klára a chlapec Oliver. Klárka byla roztomilá dívka se zelenýma očima jako kočka a světlými vlásky. Oliver byl její nejlepší kamarád s rozčepýřenými vlasy a velkými kukadly. Vše dělali společně. Už si ani nepamatovali, že by někdy byli jeden bez druhého. Oliver Klárku chránil a pomáhal jí a Klárka ho měla moc ráda. Oběma se moc líbily hvězdy. A tak každý večer, když se setmělo a na nebi se začala objevovat světýlka, lehli si spolu na louku a pozorovali je.

Pokračovat ve čtení →

O lišce, která se naučila létat

Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.

Pokračovat ve čtení →

Jak zvířátka zachránila strom

Uprostřed jednoho hlubokého lesa stál starý mohutný dub. Měl nádhernou korunu a svými listy se mohl široko daleko chlubit. Jeho kmen byl tak obrovský, že by ho neobjalo ani deset dospěláků. Stál tady už několik let. A protože byl tak starý, byl to i ten nejmoudřejší strom v lese. Chodila za ním zvířátka z celého okolí. Veverky se chodily ptát, kde jsou nejlepší oříšky, medvědi si chodili stěžovat na neposlušné lidi a ptáčci žadonili, aby si na něm mohli udělat svá hnízda. Žádné zvířátko si nedokázalo představit les bez něj.

Pokračovat ve čtení →

O nemocné sýkorce

Byla jednou jedna sýkorka Julinka a té se v malé budce na okraji lesa vylíhla čtyři malá rozkošná ptáčátka. Byla to krásná, kvalitní budka a hnízdo uvnitř ní sýkorka Julinka stavěla několik dlouhých dní – nosila stébla a lístky mechu z celého lesa a pečlivě je splétala do měkoučkého hnízdečka. Pak snesla vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Julinka musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby jim bylo pohodlně a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale sýkorka Julinka byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře.

Pokračovat ve čtení →