Jak si ztracená panenka našla cestu do svého pokojíčku

Byla jednou jedna holčička jménem Adrianka a ta měla svoji panenku s hnědými vlásky a modrýma očima. Nosila ji všude s sebou. Hrála si s ní ve vaně, na pískovišti i na houpačce. Chodila s ní spát a ráno s ní vstávala do školky. Jednoho dne, když byly s maminkou na procházce, však panenku zapomněla na hřišti. Bylo to tak nečekané!

Až doma Adrianka s hrůzou zjistila, že nemá svoji panenku. Nebyla v autě ani na verandě. „Musely jsme ji zapomenout na hřišti!“ plakala u maminky. Ale ačkoliv se tam Adrianka s maminkou okamžitě vrátily, panenka byla pryč. To si jí jiná holčička všimla a odnesla ji na jiné hřiště. Tam ji ale také zapomněla a panenka se ocitla venku v zimě a na dešti. Tam, když hřiště utichlo, procitla. „To jsem to ale dopadla,“ zoufala si. „Jak já se jen dostanu domů?“ naříkala. Neměla to Adriance za zlé, bylo jí jasné, že ji teď její holčička hledá. Jak by ji ale mohla najít, když se ocitla na jiném hřišti? Panenka se musela rozhodnout. Buď tady bude sedět, plakat a tiše doufat, že ji jednou Adrianka najde, nebo se sama pokusí dostat zpátky do tepla jejich pokojíčku. Druhá možnost ji děsila, ale zároveň byla lepší, než nepodniknout vůbec nic. Proto se rozhodla, že využije kouzelnou schopnost, kterou mají všechny hračky. Děti o ní ale moc nevědí.

Panenka oživla. Ruce i nohy měla sice ztuhlé z toho dlouhého nechození a najednou dokonce cítila i chlad. To, když byla jen panenkou, nikdy nezažila. Svůj návrat do pokojíčku však musela udělat tak, aby ji nikdo z lidí, natož pak dětí neviděl. To bylo tajné pravidlo hraček, mohou ožít, ale nikdo je nesmí vidět. Kdyby totiž děti viděly živou panenku, už nikdy by jinou nechtěly a ostatní hračky bez života by je nezajímaly. Správně mají hračky ožívat pomocí dětské fantazie, ne samy od sebe. Zkrátka a dobře bylo to pravidlo ve světě hraček. Naštěstí si moc dobře pamatovala cihlově červený domeček, ve kterém s Adriankou bydlela.

Dobrodružství panenky začalo cestou autobusem. Do něj naskočila pomocí jiné malé holčičky, které se připletla do cesty a která ji vzala s sebou. Pak ale panenka jakože upadla mezi sedačky a holčička, která vystupovala, už ji nemohla dostat zpátky. Těsně předtím, než se zavřely dveře autobusu, jimi oživlá panenka proklouzla.

Bohužel domů to ale ještě pořád bylo daleko a snad by se o další cestu unavená panenka ani nepokusila, kdyby v příkopu nepotkala zatoulaného psa. Ten ji za podrbání za uchem svezl pár kilometrů a vezl by ji i dál, kdyby na poli neuviděla dobře známou tvář – kocoura Bublinu, který číhal na myši. Ten panenku dobře znal a po myších měl namířeno rovnou domů do garáže, kde měl pelíšek a svou misku. Právě tam Adrianka svou panenku následující ráno, když šla do školky, našla. Všichni byli udivení, jak se tam mohla dostat. Vždyť by musela snad ožít, aby si našla cestu zpátky do svého pokojíčku! Mezitím se však panenka opět proměnila jen v panenku, a tak Adriance nemohla říct, jaké dobrodružství právě zažila!