Neporazitelní orli a káně Richard

Ve vysokých horách nad černým údolím bydlela skupina orlů. Měli hnízda blízko sebe. Všechno dělali společně. Létali nad černým údolím vždycky ve skupině. Nikdy se neoddělovali. Říkali si neporazitelní. Byla to skupina orlů, která chtěla vládnout nad celým černým údolím i nad horami. Nikoho mezi sebe nikdy nepřijali. A nikdo se ani neodvážil se je na to zeptat. Až na jedno malé káně.

Byl to takový neopeřený prcek. Ale i když byl malý, odvahy a rozumu měl hodně. Tohle káně se jmenovalo Richard. Byl sám. Neměl svou smečku ani žádnou rodinu. A to chtěl změnit. Přece by to bylo veselejší, kdyby měl kolem sebe kamarády. A hlavně bezpečnější.

A tak se jednou Richard rozhodl, že se zkusí seznámit s orly. Přece nevadí, že je jen káně. Všichni jsou to ptáci, všichni mají zobáky a křídla, tak jaképak rozdělování do skupin!

Když už se začalo stmívat, Richard se pomalu přiblížil ke skalám. Za chvíli spatřil mohutné a krásné orly, jak se chystají ke spánku. Potichu k nim přiletěl a nesměle se zeptal: „Ahoj, já jsem Richard a jsem sám, mohl bych tady přespat s vámi? Prosím! Nechci být v noci sám.“

Skupina velkých ptáků se na něj překvapeně podívala a největší z nich hned spustil: „Co si jako myslíš? Že tady poskytujeme přístřeší každému malému opeřenci? Tak na to zapomeň, tady spíme jen my. Nejsilnější ptáci. Jsi snad orel? Nejsi. Tak běž.“

Káně Richard byl smutný. Nechtěl ale dělat problémy, a tak poodešel o kus dál. Neměl v úmyslu se vzdát. A tak se dlouhou dobu pořád tak nějak ochomýtal kolem vládnoucí skupiny ptáků. Sem tam se jim ukázal a někdy je prostě jen z dálky pozoroval. Tak moc chtěl někam patřit. Tak moc si přál mít takové nebojácné kamarády. Pořád nechápal, proč ho mezi sebe nepřijmou.

Jednou, když takhle Richard sledoval orly a nenápadně se kolem nich motal, spatřil, jak se největší orel přibližuje k něčemu zvláštnímu. Vypadalo to jako zajímavé a chutné jídlo. Nepatřilo ale přírodě. Někdo to tady musel zahodit nebo schválně nechat. Nějaký člověk. Už už si to chtěl vzít orel do zobáku, když vtom nebojácné káně skočilo přímo před něj. „Prosím, nejez to. Je to jed. Opravdu, věř mi. Znám to. Poznám to podle pachu. Pocházím z pole za velkými skalami a tam to někteří lidé taky dávali, aby se ptáci otrávili,“ vyhrkl na orla Richard.

Orel se nejdříve zlobil, že ho zase otravuje to malé káně. A navíc mu říká, co má jíst. Už se chtěl na něj obořit, když v tu chvíli přiletěl obrovský sup. Největší pták, který ve skalách žil. Postavil se na kameny blízko orlů a káněte a povídá: „Je to pravda, orle. Ten malý pták má pravdu. Je to jed. Taky to znám. Ten malý opeřenec, na kterého se pořád jen zlobíš, ti zachránil život. Buď vděčný. Přijmi ho do své skupiny, zaslouží si to.“

Pak sup rozprostřel svá obrovská křídla a odletěl. Byl to samotář, ze kterého měli všichni v údolí i ve skalách respekt. Orel si uvědomil, že sup měl pravdu. Malé káně mu opravdu zachránilo život. Uznali to i ostatní ze skupiny. A tak se orel zadíval na malého odvážného prcka před sebou a povídá: „Pojď maličký, patříš mezi nás.“

„Jmenuji se Richard,“ nesměle špitlo káně a spokojeně se přidalo ke skupině. Večer, když se všichni chystali ke spánku, Richard se hezky uvelebil na svém čestném místě a jen tak pro sebe si řekl: „Já to pořád říkám, pták jako pták, všichni máme zobáky a křídla. Máme držet při sobě.“ „Už spi, maličký,“ ozval se velký orel vedle něj. Usínal a usmíval se. Byl rád, že mu tak malý a odvážný pták ukázal, jak je důležité si pomáhat a nikoho neodstrkovat.