Orlík bylo malé vyhlídkové letadlo. Létalo si křížem krážem po obloze. Dělalo přemety, točilo se do všech stran a ukazovalo ty nejlepší kaskadérské kousky. Bylo celé žluté jako sluníčko a na jeho křídlech se pyšnil krásně namalovaný orel. Proto se mu říkalo Orlík.
Tohle letadélko umělo moc dobře létat, jen nechtělo chodit na žádné kontroly. Bylo moc pyšné. Donekonečna opakovalo: „Já se nikdy nepokazím. Já jsem nejlepší a neporazitelné. Já opravu nikdy potřebovat nebudu.“ A dlouho tomu tak skutečně bylo. Letadélko Orlík opravu nepotřebovalo. Až do osudného dne, kdy se vše rázem změnilo.
Bylo slunečné odpoledne. Zima pomalu končila a začínal pofukovat příjemný jarní větřík. Na nebi se honilo pár mráčků a mezi nimi si poletovalo letadélko Orlík. Svižně se proplétalo mezi obláčky. Plachtilo si po větru. Pak dostalo chuť si pořádně provětrat křídla a zrychlilo. Ale tak moc, až to bylo nebezpečné. Skoro přestávalo být vidět – za ním jen bílá čmouha.
Když si dost užilo, rozhodlo se zpomalit. V tu chvíli v něm něco cvaklo. Nešla zbrzdit rychlost. Letadlo Orlík nevědělo, co má dělat. Snažilo se zastavit, chtělo se snést na zem, ale něco se v něm pokazilo. Nefungovaly mu brzdy. Ovládací páčky zatuhly. Ani se nehnuly. Letadlo Orlík létalo obrovskou rychlostí pořád dokola po obloze a nevědělo, co má dělat.
Po chvíli si toho všimli ptáčci. Podivovali se, jak rychle kolem nich letadlo proletí, nepřibrzdí si, natož že by aspoň manévrovalo. Málem je porazilo, když proletělo. A tak se ho snažili ptáčci zeptat, co to dělá. Letadlo jen rychle vyhrklo: „Jsem pokažené! Nemůžu zastavit!“ Ptáčky hned napadlo, co všechno by se mohlo stát a kde všude by mohlo nabourat. Jak dlouho chudák Orlík bude muset kroužit po obloze, než mu dojde palivo? To nesmí dopustit. Mávli na něj a zavolali: „My ti pomůžeme, neboj!“
Rozletěli se k nejbližší louce. Tam, kde bylo nejvíc volného prostoru. Hledali pavoučky. Když je ptáčci našli, vše jim vysvětlili a poprosili je, aby utkali pavučinu mezi těmi největšími stromy, které se kolem louky tyčily. Bude sloužit jako síť. Řeknou Orlíkovi, aby vletělo do pavučiny mezi stromy. Ona ho zachytí a zastaví. Když to pavoučci slyšeli, hned se pustili do práce. Jejich nožky kmitaly a mezi stromy se vytvářela krásně pevná pavučina. Po chvíli pavouci volali: „Hotovo! Přivolejte Orlíka!“ Ptáčci přispěchali nahoru k nebi, aby letadlo nasměrovali do pavučiny. Orlík tomu sice ze začátku moc nevěřil. Bál se, ať se pavučina neprotrhne a on nenabourá. Neměl však na vybranou.
Nakonec změnil směr a letěl přímo mezi stromy do čerstvě utkané pavučiny. Když do ní narazil, nepraskla, nezničila se. Jen zapružila, pěkně ho zpomalila, až se Orlík úplně zastavil. Ptáčci i pavoučci začali radostně vykřikovat. Byli šťastní, že plán vyšel a že se nic hrozného nestalo. A letadélko Orlík? Nikdy nezapomnělo na to, co pro něj zvířátka udělala. Od té doby přestalo být pyšné. Vědělo, že už není neporazitelné a neomylné. Pravidelně chodilo na všechny kontroly, aby si mohlo s ptáčky poletovat ve větru a aby nikoho nezranilo. Ani samo sebe.
Strašně dobrá pohádka