Jarní úklid v dubovém lese

V dubovém lese bydlí několik zvířátek. Lišky tam mají své nory, ježci své pelíšky v listí a veverky domečky ve stromech. Všechna zvířata tam žijí hezky spolu. Je to taková zvířecí dubová vesnice. Starostkou v této lesní vesnici je sova. Nejmoudřejší zvíře v lese. Dohlíží z výšky na to, aby se zvířátka měla dobře a aby se nic špatného nestalo.

Jednou se sova rozletěla nad dubovými stromy a po celém okolí oznamovala: „Dnes se vyhlašuje soutěž o nejlépe uklizenou ulici.“ Všechna zvířátka řádně poslouchala. Pak se podívala na své uličky před domečky a zjistila, že jsou opravdu zaneřáděné. Po zimě zůstalo všude hodně kamínků, jehličí a šišek. A protože sova nechtěla, aby se někdo o ten nepořádek zranil, a taky si přála, aby to v dubovém lese vypadalo hezky, vyhlásila soutěž.

Pohádka pro děti Jarní úklid v dubovém lese
Jarní úklid v dubovém lese

Všechna zvířátka se hned dala do práce. Vzala si svá košťata a začala vše zametat. Práce jim šla krásně od ruky. Některá zvířátka si dokonce u toho zpívala. Měla radost, jak hezky to začíná v jejich vesnici vypadat. Taky byla zvědavá, jakou cenu sova pro výherce má. Všechno šlo jak po másle, když tu najednou se mezi zvířátka přikradly zlobivé lasičky. Taky chtěly získat odměnu a moc chtěly vyhrát celou soutěž. Ale na rozdíl od všech ostatních zvířátek chtěly podvádět. A tak to taky udělaly.

Mezitím co všichni svůj zametený nepořádek poctivě odváželi na skládku za lesem, zlobivé lasičky všechno, co zametly, házely do čerstvě vyhrabaných krtčích děr. A protože nikam nic neodvážely, měly práci hotovou jako první. Po chvíli bylo slyšet po lese radostný a posměšný křik: „My jsme vyhrály! Máme uklizeno jako první a máme to nejhezčí! Jdeme si pro cenu! Hurá!“

Posměšné vyvolávání proradných lasiček se rozléhalo po celém lese. Zvířátka stála jako opařená. Nerozuměla tomu. Jak to, že lasičky pozdě začaly, a mají to hotové jako první? Když si šly lasičky pro výhru, sova jen kroutila hlavou. „Jste si jisté, že si cenu zasloužíte? Že jste vyhrály spravedlivě?“ ptala se sova ještě naposledy lasiček. „Ano. Samozřejmě že ano,“ odpovídaly lasičky.

Nevěděly ale, že sova celou dobu práci zvířátek pozorovala. Potichu kroužila nad dubovou vesničkou a sledovala, jak kdo pracuje. Samozřejmě viděla i to, jak lasičky podváděly. Vzala je tedy s sebou do lesa ke krtčím norám. Ty byly tak zasypané, že jen stěží kdo tušil, kde původně byly. Sova pořádně zamávala křídly. Listí a jehličí se zvedlo a odválo z děr. „A co je teda tohle?“ zeptala se pak sova starostka lasiček. Přitom ukázala na hromadu rozfoukaného nepořádku. „To už tady bylo. Hmm…, to je, no, … Ani nevíme, odkud se to tady vzalo,“ vymlouvala se jedna lasička přes druhou.

Sova byla smutná, protože ačkoli byly lasičky odhaleny, nedokázaly se přiznat. Sova ale byla to nejmoudřejší zvíře v dubové vesnici, a proto to nenechala jen tak. Místo odměny dala lasičkám za úkol uklidit nejen nepořádek, který naházely ke krtkům, ale taky musely pomoct všem ostatním zvířátkům s jejich vyklízením ulic. A na vše jako správná a spravedlivá starostka dohlížela.

Večer, když už bylo vše hotové, si všechna zvířátka za odměnu udělala společnou hostinu. Donesla si ty nejlepší dobroty a spolu si povídala a jedla. A lasičky? Protože nakonec pracovaly nejvíc ze všech, mohly si taky se zvířátky sednout a najíst se. A už nikdy nezapomněly na to, že podvádět a lhát se nevyplácí.

5/5 - (175 votes)

Komentáře: 3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..