Vodník patří mezi naše nejznámější strašidla. Pohádky o vodnících vás vezmou pod hladinu rybníka, kde si v hrnečcích vodník střádá dušičky a pak při měsíčku sedí na břehu na vrbě. A co dalšího vodníci umí a dělají? To vám odhalí naše vodnické pohádky.
Zdál se vám někdy nějaký bláznivý sen? Tak považte, co se jednou o čarodějnicích zdálo v noci Bubíkovi.
Všude byl sníh a foukal ledový vítr. Bubík stál na zahradě před domem jenom v zelených trenýrkách a nátělníku. Na hlavě měl věnec z pampelišek, tulipánů, narcisů a šeříku. Mrazem mu květy ale uvadly, tak to vypadalo, jako když má na hlavě dlouhé vlasy z květin.
Pokračovat ve čtení →
Dnes byl svátek První máj. Stejně jako u lidí i u strašidel byl tento den státní svátek. Bubík měl od rána jen jedinou starost.
Pokračovat ve čtení →
V jezeře za městem bydlela vodnická rodina. Máma, táta a pět dětí. Tito vodníci neměli rádi zimu. Tehdy jezero zmrzlo a oni nemohli vycházet ven. Celé dny a noci tedy znuděně seděli ve svém domově a se závistí se zdola dívali, jak na jezeře bruslí děti, jak křičí a jak se smějí.
Pokračovat ve čtení →
Byl únor. Ráno se ještě objevovaly mrazíky a sem tam spadlo pár vloček sněhu. Na kopcích se držel bílý sněhový koberec a na rybnících se třpytil led. U jednoho rybníka stála mohutná vrba. A na té vrbě seděl každý den vodník Česílko. Nosil teplý zelený kabátek, červenou čepici a zpod ní mu trčely brčálově zelené vlasy. Vodník každý den seděl na vrbě u rybníka a dával pozor na své kamarády kapříky a sumce, kteří v rybníku bydleli.
Pokračovat ve čtení →
Za městem hned vedle skal se rozprostíral velký rybník. Voda v něm byla hluboká, plavalo tam několik kapříků a sumců, kolem něj poskakovalo pár žabiček a na samém dně rybníka bydlel vodník. Byl to moc hodný zelený mužík. Staral se o ryby, uklízel si v rybníčku, aby tam měl hezky čisto, a dával pozor, aby se nikomu nic u rybníka nestalo. Nejednou dokonce někomu zachránil život. Stalo se to celkem nedávno.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden rybník. Nebyl to však jen tak obyčejný rybník. Byl to rybník zázračný, protože v něm bydleli vodníci. Celá rodina. Taťka, máma a čtyři malá vodníčata. Nikdo o nich ale nevěděl, protože přes den spali a vycházeli až v noci, když byl na obloze měsíc a hvězdy. Tedy až na nejmladšího vodníčka.
Pokračovat ve čtení →
U jezera v Olšinách žily po staletí víly. Všechny byly krásné, ale jedna zvlášť vynikala. Víle Adélce se žádná nemohla vyrovnat, v kráse, ani v tanci.
Pokračovat ve čtení →
Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů.
Pokračovat ve čtení →
Dlouhé zlaté vlasy, na nichž sedí krásný věneček upletený z modrých pomněnek. Kulatý obličej s červenými tvářičkami a sněhově bílé šaty. Tak přesně vypadala právě víla Amálka. Ráda se procházela po paloučku, okolo studánky, anebo po lese. Byla to přece lesní víla.
Pokračovat ve čtení →
Každého úplňku se vodníci z celého okolí scházeli u rybníka Kalňáku. Tohoto sněmu se měl jako čestný host účastnit také zástupce korálového moře Jeho excelence Quido.
Pokračovat ve čtení →
V rybníku Dolníku se usídlil vodník. Lidé v okolí si lehce zvykli na jeho přítomnost. Dalo by se říci, že jej i měli rádi. Když někdo spadl do rybníka, vodník byl vždy po ruce a zachránil včas topícího se. Byl veselý a rád se dal s každým do řeči. Již nějakou dobu se vodníkovi líbila dcera porybného Stázka. Vždy pro něj měla vlídné slovo a úsměv.
Pokračovat ve čtení →