Malá víla a zlá ježibaba

Uprostřed hlubokého lesa stála malá dřevěná chaloupka. Vypadala hodně staře. Měla díry ve střeše, vrzala jí okna i dveře a byla celá špinavá. V téhle chaloupce žila ježibaba. Byla to stařena s velkým nosem a bradavici. Nejhorší ale nebylo to, jak vypadala ale to jaká byla. Byla moc zlá. O ostatních mluvila škaredě, lhala a vymýšlela si věci, aby i všichni obyvatelé lesa se neměli rádi. Jednou ale potkala někoho, kdo jí donutil se nad sebou zamyslet.

V lese žila i malá víla Maja. Bydlela v hezkém malém domečku z kapradí se svou maminkou. Byla moc hodná a pracovitá. A její maminku každý znal jako nejmoudřejší bytost v lese. Víla Maja se ráda procházela po lese. Když jednou takhle šla na svou oblíbenou procházku, viděla jak bobři u potoka nemůžou postavit hráz. Bylo to pro ně těžké. Maja byla hodná a tak hned přispěchala na pomoc. Snažila se ze všech sil zvedat těžké kusy dřeva a dávat je na ty správná místa. A i když to nebylo jednoduché, tak chtěla pomoct. Z ničeho nic ale za sebou slyšela stařecký hlas. „Prosím tě, co to děláš, na co jim pomáháš, stejně ti to nejde.“ Když se Maja otočila, stála za ní mrzutá ježibaba. Malá víla se ale nenechala odradit. Dokončila práci, rozloučila se s bobry, dokonce i s ježibabou, která tam pořád stála a odešla.

Doma vše vyprávěla mamince. Byla smutná. Bylo jí líto, že i když se snažila a myslela to dobře, tak ježibaba na ni celou dobu byla zlá a posmívala se jí. Maminka svou dcerku vílu pochválila za to, jak se zachovala a pak udělala něco zajímavého. Vzala papír a namalovala na něj dva květináče s rostlinou. Na jeden ten květináč napsala LÁSKA a na druhý ZLOST. Nad ně namalovala konvici plnou vody a řekla. „Moje milá Majo koukni na ten obrázek. Vždycky ti připomene, že co budeš zalévat, to poroste. A tak je to i s tebou. Podle toho na co budeš myslet a jak se budeš chovat, tak to v tobě poroste. Jako když zaléváš rostlinku. Nikomu nedovol, aby si zalévala jen zlost. Ani té ježibabě.“ Víla Maja poděkovala, vzala si obrázek a pořád nad ním přemýšlela. Rozhodla se, že bude myslet jen na lásku, aby v ní rostla. A bude se chovat laskavě.

Za nějaký čas šla Maja zase na procházku. Když procházela kolem chaloupky od ježibaby, vykoukla z okna a zase něco mrzutě nadávala. Malá víla sebrala všechnu odvahu a přišla až k ní. Natáhla ruku a řekla: „To je pro vás, mě to moc pomohlo.“ Ježibaba se zarazila a vzala si od Maji papírek z ruky. Rozbalila ho a viděla tam namalované květináče s rostlinkou a plnou konev vody. Bylo tam taky napsáno: To co budeš zalévat, to pak poroste. Maja se mezitím usmála a rozloučila.

Ještě dlouho potom ježibaba držela v ruce obrázek od Maji. Dlouho přemýšlela nad tím, co zalévá. A kdo ví, třeba malá víla Maja dokázala nemožné. Dokázala, aby se nad sebou zamyslela i zlá ježibaba. Třeba jednou přijde na to, co je lepší zalévat.