Zebřička

2 min. čtení

V Africe žila jedna malá zebřička. Byla veselá, milovala svou maminku a ráda se bavila s kamarády. Jednoho dne se ale lvíče zebřičce smálo.

„Ha, ty jsi jenom bíločerná! Ani nevíš, jestli máš černé pruhy nebo je máš bílé!“ lvíče bylo na zebřičku opravdu zlé. Ona s pláčem utekla pryč. Byla rozhodnutá, že změní svou barvu a všichni jí budou závidět! Problém jen byl, že zebřička nevěděla, jak barvu změnit. Proto se rozhodla experimentovat!

Zkoušela se válet v barevných kytičkách, což nezabralo. Nezabral ani kouzelný nápoj, který umíchala podle starodávné knihy. Dokonce ani barevné peří od papoušků ji neproměnilo na barevnější.

A tak ze svého neúspěchu byla zebřička strašně smutná. Loudala se přírodou, hlavičku měla skloněnou a tiše naříkala, když tu najednou se před ní objevila duha!

Zebřička z ní byla unešená. V tu chvíli všechny její smutky zmizely a ona věděla, že pokud chce být barevná, musí duhou projít!

Zhluboka se nadechla, zavřela oči a vykročila vpřed. Jeden krok, druhý krok… Přešla duhu! Nadšeně se podívala na sebe, ale přišlo zklamání. Ani duha ji nepomohla v tom, aby byla barevnější.

Se smutkem se zebřička vydala domů, kde se svěřila své mamince. „Ale zebřičko moje, jsi nejkrásnější taková, jaká jsi. Nepotřebuješ být k tomu barevná.“ Utěšovala ji máma zebra. „Viděla jsi snad nějaké zvířátko, jako jsme my? Nikdo tady v okolí bíločerný není. Jsi jedinečná zlatíčko a nemusíš se měnit kvůli tomu, že je na tebe někdo zlý. Buď svá. Takhle jsi nejen nejkrásnější, ale i nejšťastnější.“ Chlácholila ji maminka a zebřička ji musela dát za pravdu. Přeci jen, maminky mají vždycky pravdu.

Další den se vydala za svými kamarády. Tentokrát si z ní lvíče neutahovalo, že je jen bíločerná. Všichni totiž měli co dělat, aby poslouchali její příběh plný dobrodružství, které včera zažila.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..