Strašidelný dům

Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než udělala první krok. Všechno dělaly společně.

Ve městě, kde bydlely, byl jeden zvláštní dům. Stál na nejvyšším kopci a všichni na něj dobře viděli. Domečky v jejich městě byly barevné s hezkými zahradami a květinami v oknech. Tenhle vypadal docela jinak. Byl tmavě šedý, nerostla kolem něj žádná tráva, byl obrostlý pavučinami a létaly kolem něj jen vrány a krkavci. Byl to strašidelný dům. Nikdo nevěděl, co se v něm stalo. Proč v něm nikdo nebydlí? Elu a Nelu to samozřejmě moc zajímalo. Děti měly zakázané k domu chodit. Holky ovšem toužily zjistit, co se v něm stalo. Musely tu záhadu vyřešit.

Pohádka pro děti Strašidelný dům
Strašidelný dům, Anička I.

Jednou pozdě odpoledne se rozhodly, že se tam půjdou podívat a všechno zjistí. Když přišly ke strašidelnému domu, Ela se hned rozběhla, že vejde dovnitř. Nela ji ale chytla za ruku a zdržela ji: „Počkej, Eli. Nevíš, co je vevnitř. Musíme na to opatrně. Nejdřív zkusíme pomalu otevřít dveře.“ Ela kývla, že souhlasí.

Přišly až ke dveřím. Pomalu do nich zatlačily a ony se otevřely. Holky vešly dovnitř. Všude kolem byla tma. Jen přes špinavá okna prosvítalo trochu světla. „Haló, dobrý den. Je tady někdo?“ volaly holky. Nikdo se neozval. Jen uslyšely za sebou nějaké vrzání. Když se otočily, nevěřily svým očím. Skákaly k nim dvě rozvrzané židle. Byly dřevěné a vypadaly moc staře. Nela chytla Elu za ruku a couvla. Ela se jí zeptala: „Vidíš to, co já, Neli? Opravdu se ty židle hýbou samy a jdou za námi?“ Nela jen přikývla. Nebyla schopná něco říct. Židle se pořád přibližovaly a holky couvaly, až byly nakonec přitisknuté ke špinavé zdi. Holky odvážně stály naproti židlím a čekaly, co bude dál.

V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Jedna židle promluvila: „Nemusíte se nás bát. Kdysi dávno jsme tady bydlely. Ale neuklízely jsme a o dům jsme se vůbec nestaraly. Až to jednou dům nemohl vydržet a řekl, že když se o něj neumíme starat, nezasloužíme si hezky žít. Proměnil nás v tyhle židle a vysvobodit nás může jen, když tady někdo vše uklidí a dá dům do pořádku. Jenže to nikdo nechce udělat, protože se ho všichni bojí. Vypadá strašidelně.“

Ela bez přemýšlení nadšeně vykřikla: „Tak my ho uklidíme a vše uděláme! My se ničeho nebojíme!“ A hned se pustila do práce. Trvalo několik hodin, než celý dům vypadal uklizeně. Když už bylo vše hotové, domem začal procházet velký vítr. Zvedl židle do svého víru a točil s nimi tak, že nešly vidět. Holky si zakrývaly oči. Vše v domě se začalo točit.

Když víření utichlo, před Elou a Nelou se objevili dva lidé. Místo židlí tam stáli manželé. Vroucně je objali a děkovali holkám, že je vysvobodily ze zakletí. Od té doby si svého domu i věcí, které měli, vážili a hezky se o ně starali. 

4.6/5 - (21 votes)

Komentáře: 4

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..