Strašidelný dům

3 min. čtení

Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než něco udělala. Všechno dělaly společně.

Ve městě, kde bydlely byl jeden zvláštní dům. Stál na tom nejvyšším kopci a všichni ho dobře viděli. Domečky v jejich městě byly barevné s hezkými zahradami a květinami v oknech. Tenhle vypadal jinak. Byl tmavě šedý, nerostla kolem něj žádná tráva, byl obrostlý pavučinami a létaly kolem něj jen vrány a krkavci. Byl to strašidelný dům. Nikdo nevěděl, co se v něm stalo, proč v něm nikdo nebydlí. Elu a Nelu to samozřejmě moc zajímalo. Děti měly zakázané k tomu domu chodit. Holky ale musely zjistit, co se v něm stalo. Musely tu záhadu vyřešit.

Jednou pozdě odpoledne se rozhodly, že se tam půjdou podívat a všechno zjistí. Když přišly ke strašidelnému domu, Ela se hned rozběhla, že vejde dovnitř. Nela ji ale chytla za ruku a zdržela ji. „Počkej Eli. Nevíš, co je vevnitř. Musíme na to opatrně. Nejdřív zkusíme pomalu otevřít dveře.“ Ela kývla, že souhlasí. Přišly až ke dveřím. Pomalu do nich zatlačily a ony se otevřely. Holky vešly dovnitř. Všude kolem byla tma. Jen přes špinavé okna prosvítalo trochu světla. „Haló, dobrý den. Je tady někdo?“ Volaly holky. Nikdo se neozval. Jen slyšely za sebou nějaké vrzání. Když se otočily, nevěřily svým očím. Skákaly k nim dvě rozvrzané židle. Byly dřevěné a vypadaly moc staře. Nela chytla Elu za ruku a couvla. Ela se jí zeptala: „Vidíš to co já Neli? Opravdu se ty židle hýbou samy a jdou za námi?“ Nela jen přikývla. Nebyla schopna něco říct. Židle se pořád přibližovaly a holky couvaly, až byly nakonec přitisknuté ke špinavé zdi. Holky odvážně stály naproti židlím a čekaly, co bude dál.

V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Jedna židle promluvila: „Nemusíte se nás bát. Kdysi dávno jsme tady bydlely. Ale neuklízely jsme a o dům jsme se vůbec nestaraly. Až jednou to dům nemohl vydržet a řekl, že když se o něj neumíme starat, tak si nezasloužíme hezky žít. Proměnil nás v tyhle židle a vysvobodit nás může jen, když tady někdo vše uklidí a dá dům do pořádku. Jenže to nikdo nechce, protože se ho všichni bojí. Vypadá strašidelně.“

Ela bez přemýšlení hned nadšeně vykřikla: „Tak my ho uklidíme a vše uděláme. My se ničeho nebojíme!“ A hned se pustila do práce. Trvalo několik hodin, než celý dům vypadal uklizeně. Když už bylo vše hotové, domem začal procházet velký vítr. Zvedl židle do svého víru a točil s nimi tak, že nešly vidět. Holky si zakrývaly oči. Vše v domě se začalo točit.

Když všechno utichlo, před Elou a Nelou stáli dva lidé. Místo židlí tam stáli manželé. Vroucně je objali a děkovali holkám, že je vysvobodily ze zakletí. Od té doby si svého domu i věcí, které měli, vážili a hezky se o ně starali. 

5/5 - (5 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 4

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..