O studni přání a odpovědí

Daleko za městem, až tam, kde nebyly žádné domy, žádná stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se spouštělo dolů a každý, kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.

Zprávy o její kouzelné moci se šířily po celém okolí. Říkalo se, že stačí ke studni přijít, nabrat si z ní vodu, říct kouzelnou větu a pak se zeptat na cokoliv. Studna prý vždycky znala odpověď. Lidé, kteří se u studny zastavili a zeptali se jí na své otázky, dostali odpovědi a byli šťastní.

Pohádka pro děti O studni přání a odpovědí
O studni přání a odpovědí, Anička I.

O studni se dozvěděl i malý darebák Jarda. Byl to kluk neposlušný a pyšný. Každému dělal naschvály, posmíval se a pořád se chlubil, že je nejsilnější z celého města. Drzost mu koukala z očí. Ale právě proto, že byl takový, hnedka se ke studni vydal. Po cestě přemýšlel, jaké otázky studni položí. Když k ní přišel, vzal vědro, nabral trochu vody a řekl: „Studno přání s vodou až na dně, dám ti otázky, odpověz na ně.“ Pak se trochu napil její vody. A pak rychle vyhrkl své otázky: „Kdo je ve městě nejsilnější? A kdo je ve městě nejchytřejší a kdo je nejhezčí? Že to jsem já?“ Studna zůstala potichu. Jarda se nakláněl, natahoval uši, ale studna nevydala ani hlásku.

Jarda se rozzlobil a začal do studny zlostí kopat a křičet: „Okamžitě odpověz, studno jedna hloupá.“ A kopl do ní vší silou až tak, že ho bolel prst. V tu chvíli se ve studni začala vlnit a stoupat voda. Celá studna se začala třást, jako by mělo být malé zemětřesení. Voda vystoupala až po okraj a vyšplíchla na Jardu. Držel se zrovna za nohu, která ho bolela po posledním kopnutí. Celý bolavý a zmáčený vypadal dost směšně.

Ze studny se ozval hlas: „Jardo, ptal ses, kdo je nejsilnější a nejchytřejší ve městě. Chtěl jsi, ať odpovím, že ty. Ale tím, jak ses zachoval, sám jsi ukázal, že ty to nejsi. Nejsi hloupý, ale chováš se tak. A to je horší, než kdybys nevěděl. Běž domů, promysli si své otázky důkladněji a potom přijď. Omluv se mi a pak se ptej, na co chceš. Možná pak dostaneš odpověď.“

Jarda šel domů. Byl mokrý, naštvaný a bolavý. Dlouho doma přemýšlel o tom, co se stalo. Uběhlo několik měsíců a Jarda se znovu vydal ke studni. Nabral vodu, řekl kouzelné zaklínadlo, napil se a pak položil svou otázku: „Studno, už jsi mi odpustila? Můžu se tě na něco zeptat?“ Voda se začala zvedat, studna se začala třást a Jarda už se zakrýval, jen aby ho zase nepostříkala. Tentokrát se ale voda zastavila na okraji, jemně se začala čeřit a ze studny se ozval hlas: „Jsem ráda, že ses zeptal. Ano. Teď už ti odpovím na všechno.“ Jarda se usmál a byl rád, že studna poznala, že to myslí upřímně.

V ten den se toho hodně dozvěděl. Od té doby Jarda často chodil ke studni. Nejenže se naučil, jak se ptát, ale taky, jak nemyslet jen na sebe. Naučil se být šťastný. A navíc časem znal odpověď snad na všechno a byl skutečně nejchytřejší. Ovšem jen díky tomu, že se dokázal změnit.

4.6/5 - (29 votes)

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..