O studni přání a odpovědí

3 min. čtení

Daleko za městem, až tam kde nebyly žádné domy ani stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se mohlo spustit dolů a každý kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.

Zprávy o její kouzelné moci se šířily po celém okolí. Říkalo se, že stačí ke studni přijít, nabrat si z ní vodu, říct kouzelnou větu a pak se zeptat na cokoliv. Studna prý vždycky věděla odpověď. Lidi, kteří se u studny zastavili a zeptali se jí na své otázky, dostali své odpovědi a byli šťastní.

O téhle studni se dozvěděl i malý darebák Jarda. Byl to kluk neposlušný a pyšný. Každému dělal naschvály, posmíval se a pořád se chlubil, že je nejsilnější z celého města. Drzost mu koukala z očí. Ale právě proto, že byl takový, tak se hnedka ke studni vydal. Po cestě přemýšlel, jaké otázky studni dá. Když k ní přišel, vzal vědro, nabral trochu vody a řekl: „Studno přání s vodou až na dně, dám ti otázky, odpověz na ně.“ Pak se trochu napil její vody. A pak rychle řekl své otázky. „Kdo je ve městě nejsilnější? A kdo je ve městě nejchytřejší a kdo je nejhezčí? Že to jsem já?“ Studna byla potichu. Jarda se nakláněl, natahoval uši, ale studna nevydala ani hlásku.

Jarda se rozzlobil a začal do studny zlostí kopat a křičet: „Okamžitě odpověz, studno jedna hloupá.“ A kopl do ní vší silou až tak, že ho bolel prst. V tu chvíli se ve studni začala vlnit a stoupat voda. Celá studna se začala třást, jakoby bylo malé zemětřesení. Voda vystoupla až na její okraj a vyšplíchla na Jardu. Ten se držel za nohu, která ho bolela po posledním kopnutí a navíc byl úplně celý zmáčený. Vypadal úplně směšně

Ze studny se ozval hlas. „Jardo ptal ses, kdo je nejsilnější a nejchytřejší ve městě. Chtěl si, ať odpovím že ty. Ale tím jak si se zachoval, sám si ukázal, že ty to nejsi. Nejsi hloupý, ale chováš se tak a to je horší. Běž domů, promysli si své otázky důkladněji a potom přijď. Omluv se mi a pak se zeptej, na co chceš. Možná pak dostaneš odpověď.“

Jarda šel domů. Byl mokrý, naštvaný a bolavý. Dlouho doma přemýšlel o tom, co se stalo. Uběhlo několik měsíců a Jarda šel znovu ke studni. Nabral vodu, řekl kouzelné zaklínadlo, napil se a pak položil svou otázku: „Studno, už si mi odpustila? Můžu se na něco zeptat?“ Voda se začala zvedat, studna se začala třást a Jarda už se zakrýval, jen aby ho zase nepostříkala. Tentokrát se ale voda zastavila na okraji, jemně se začala čeřit a ze studny vystupoval hlas. „Jsem ráda, že jsi se zeptal. Ano. Teď už ti odpovím na všechno.“ Jarda se usmál a byl rád, že studna poznala, že to myslí upřímně.

V ten den se toho hodně dozvěděl. Od té doby Jarda často chodil ke studni. Nejenže se naučil jak se ptát, ale taky jak nemyslet jen na sebe a tak se i naučil být šťastný. A navíc časem znal odpověď snad na všechno a byl nejchytřejší. Jen díky tomu, že se změnil.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..