Děti, určitě si vzpomínáte na mladého obuvníka Matouše, který žil ve vesničce pod zámkem. Pracoval jako obuvník, tak jako jeho celá rodina, i když on sám toužil být statečným rytířem na zámku, který bude chránit krále a jeho krásnou dceru, princeznu Elišku.
Bál se však svého přísného otce. Řemesla si vážil, ale stále věřil, že jednoho dne se jeho sen splní. Možná i získá srdce krásné princezny, jejíž krása je známá po celém širém okolí. Vlasy tmavé jako noční obloha, oči čokoládové a tvář jako panenka.
V jeden den k nim do obuvnictví zavítala stařenka, která požádala o kousek chleba a trochu vody. Matoušův otec ji však vyhnal. Chlapci to ale nedalo a vydal se za stařenkou, chtěl jí pomoci. A tak také učinil. Stařenka mu za jeho pomoc a dobré srdce podala dopis, ve kterém stálo: „Jsi jediný, který mi dnes pomohl. Všichni mě dnes odmítli a za to pomůžu i já tobě a splním ti tvůj nejtajnější sen. Přijď o půlnoci před brány zámku, kde najdeš, co hledáš.“ A dnes se dozvíme, jak se Matouš rozhodl a zda se jeho sen skutečně splnil.
Matouš se vrátil zpět do práce a pokračoval ve svém dni jako obvykle. Leštil, vyráběl, šil a opravoval různé boty. Svému otci o dopisu neřekl, raději mu nezmínil ani to, že stařence nakonec pomohl. Noc pomalu padala na velké hradby zámku a na vesničku dolehl chlad a světlo zářivého měsíce. Chlapec skončil v práci a odebral se do postele. Celý den přemýšlel, jestli má stařence věřit a jít před bránu o půlnoci. Věděl, že by se otec zlobil, ale byl příliš zvědavý. Možná se mu jeho sen nakonec splní.
Chlapec počkal, než otec usne, a pomalu se vydal ven. Prošel tmavými uličkami vesničky, až se dostal k bráně do zámku, kde stáli zdatní rytíři ve zbroji, kteří hlídali zámek. Matouš se třásl zimou, v rukou držel dopis od stařenky, které pomohl, a čekal, co se bude dít. Vtom na kostelní věži odbila půlnoc a v tu chvíli se brána otevřela. Tam stála stařenka. „Jako jediný jsi mi pomohl. Sledovala jsem tě už déle. Máš dobré srdce, sílu a rozum, se kterým děláš své řemeslo velmi dobře,“ pověděla mu. Chlapec stále nevěděl, co se děje.
Vtom se kolem stařenky zatřpytilo milion světýlek a ta se najednou proměnila v krásnou princeznu Elišku. „Ty jsi ten, kterého hledám. Nechci žádného namyšleného prince, kterému jde jen o bohatství či slávu!“ řekla. Matouš nevěřil vlastním očím. Ze stařenky byla nakonec krásná princezna. To jí pomohl. To ona mu dala ten dopis, ona ho sledovala zpoza okna… Matouš jako kdyby zkameněl. Nemohl vydat ani jediné slovo. Princezna ho vzala za ruku a vydali se do královské zahrady.
Tam mu Eliška vyprávěla o tom, jak má kouzelnou moc. Chtěla si vybrat někoho, kdo bude mít dobré srdce. A když viděla, jak jí Matouš pomohl, i když vypadala jako stařenka v roztrhaných věcech, věděla, že on je ten pravý.
Celá noc utekla jako voda. Procházeli se zahradami zámku, Matouš vyprávěl princezně o svém řemesle, jak tvrdě pracuje, a princezna zase o životě v království. A tak si princezna a mladý švec povídali až do rána.
Když ptáčci začali štěbetat, princezna se ve svých krásných růžových šatech posetých květinami posadila na lavičku na nádvoří. „Dnes zavolám do zámku tvého otce, mistra obuvníka, a všechno mu povím! Můj otec, král, o mém plánu a kouzlech věděl,“ řekla a usmála se na Matouše. Oči měla hnědé jako ta nejtmavší čokoláda. Tmavé vlasy se jí třpytily ve světle vycházejícího slunce. Matouš přikývl a nesměle se vydal zpět do práce.
A tak to také bylo. Princezna Eliška spolu s králem si dali zavolat Matouše a jeho otce na zámek. Tam mu všechno pověděli. Otec se na chlapce usmál a vroucně ho objal. Otec byl sice přísný, ale byl rád, že je jeho syn šťastný. Chlapec mu však musel slíbit, že mu přijde do obuvnictví pomoci, je už starý a nemá tolik sil. Matouš přikývl a začala velká hostina.
A tak se z Matouše obuvníka nestal jen chrabrý rytíř, který chránil princeznu, ale dokonce našel i to, co ani nevěděl, že potřebuje a hledá – lásku.
