Zvířecí pohádky patří k jedněm z nejoblíbenějších. Zvířátka jsou roztomilá a v pohádkách leccos dovedou. Čekají vás tu domácí zvířátka, lesní zvířátka i zvířátka ze zoo. O nějakém zvířátku je každá pohádka, a že jich není málo. Vyberte si, které zvířátko bude dnes hlavním hrdinou v pohádce na dobrou noc.
Pohádky o zvířátkách klasické jako O 3 prasátkách, Zvířátka a loupežníci nebo netradiční Jak se štěňátko vydalo do světa, O veverce Leontýnce a další.
Kdysi dávno žilo štěňátko, které celé dny řádilo, hrálo si se sourozenci a dělalo svým rodičům radost. Ovšem vždy, když se začalo stmívat, tak se štěňátko úplně změnilo. Bylo tiché a opatrné. Maminka s tatínkem nevěděli, co se s ním děje, a tak se s ním rozhodli promluvit.
Pokračovat ve čtení →
Mnoho vody uteklo a zejména mnoho loužiček přibylo. Dášeňka už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž náramně samostatné, chlupaté, zubaté a neposedné štěňátko.
Pokračovat ve čtení →Jmenuju se Maruška, Mája a někdy jsem taky princezna Marie. Už dávno nejsem mimino, ale nejsem ani velká holka. Maminka říká, že jsem vrně – to je velké mrně. Teprve poznávám svět a u toho zažívám různé příhody. Víte co? Budu vám je vyprávět. Začnu příběhem o mých dvou nerozlučných kamarádech plyšácích, králíčku Toníkovi a muchláčku Hajánkovi.
Pokračovat ve čtení →
V lese přebývala chamtivá veverka Verunka. Všechny oříšky z širokého okolí si schovávala pod polštář, všechny žaludy chtěla jen pro sebe. Ostatní veverky ji za to velmi neměly rády, protože jim pak pořád kručelo v bříšku a musely pro oříšky až do vedlejšího lesa.
Pokračovat ve čtení →
Jak vidíte, děti, vyrůst dá štěněti hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a které nechat.
Pokračovat ve čtení →
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →
Jednou si tak ležela kočička na parapetu a spokojeně vrněla, když tu najednou za ní přiběhl pejsek a povídá: „Kočičko! Neuvěříš, ale v domě nám běhá myš! Nejenže tu není vítaná, ale taky nám krade jídlo!“
Pokračovat ve čtení →
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno, a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.
„Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát.“
Pokračovat ve čtení →Žilo bylo jednou jedno malé ptáče, které toužilo objevovat svět. Jeho maminka mu však zakazovala opustit hnízdo, protože ještě neumělo létat. Ptáče se na ni za to zlobilo a hledalo důvody, proč hnízdo opustit. Jednou se rozhodlo zkusit štěstí u moudré sovy, bylo přesvědčené, že ta mu dá určitě za pravdu a řekne, ať se vydá do světa. Ke svému zklamání však zjistilo, že ani moudrá sova s opuštěním hnízda nesouhlasí, dokud se ptáče nenaučí létat.
Pokračovat ve čtení →
Po světě chodí několik milionů lidí a stejně tak zde žije i několik mnoho milionů druhů živočichů a rostlin. Jedním z nich je i neponaučitelná pyšná vrána a dalším bystrá liška. Tato dvě zvířátka žijí v jehličnatém lese, kde panuje přátelská nálada. Avšak jednoho dne to kouzlo přátelské nálady pominulo. Co se stalo? Na to se dnes společně podíváme.
Pokračovat ve čtení →
V lese přebýval mrzutý jezevec. Byl oděn do šedobílého kabátu, dupal, funěl a měl pocit, že mu patří celý les.
Pokračovat ve čtení →
Na jednom malém dvoře uprostřed vesnice žilo kuřátko. I když po dvoře pobíhalo více kuřátek, toto kuřátko bylo ze všech nejžlutější a stalo se také nejpyšnější, že právě ono je to nejvíce žluté kuřátko. Chodilo se zobáčkem namířeným vzhůru a pomýšlelo, jak všechna ostatní kuřátka musí tu nádhernou žluť závidět. Ve skutečnosti ale kuřátka pranic nezáviděla. Vesele si spolu hrála a pyšného kuřátka si nevšímala.
Pokračovat ve čtení →
Sluníčko začínalo nabírat na své síle a na obloze bylo vidět stále častěji. Na několika málo místech, kam jeho paprsky ještě nedosáhly, zem však stále pokrývaly zbytky sněhu a ledu, které se rozpouštěly velice pomalu. Louky, zahrady a další zákoutí v přírodě se pomaličku začínaly zelenat, avšak po rozkvetlých sedmikráskách, pampeliškách či sasankách ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Až na jednu sasanku, která se probudila příliš brzy. A jak to s ní nakonec dopadlo?
Pokračovat ve čtení →
Na rozlehlém poli nedaleko lesa, žila zelená housenka, které nikdo neřekl jinak než Píďa. Ta zde byla velice šťastná, protože tu měla celé pole se zelím, na němž si každý den velmi pochutnávala. Bydleli tu s ní i její kamarádi a také rodina.
Pokračovat ve čtení →
Když zoologická zahrada konečně otevřela brány pro své návštěvníky, mohla se pochlubit mnoha novými přírůstky. A některé byly skutečně vzácností, jako třeba zebří mládě.
Jako každé dítko se měla malá zebra náramně k světu, překypovala energií a občas i své rodiče pozlobila. Vybírala v jídle, chodila kam neměla apod.
Pokračovat ve čtení →