V mraveništi v lese měli dnes všichni napilno. Mravenčí královna čekala návštěvu a její pilné dělnice sháněly pohoštění. Mezi nimi se snažil pomáhat malý mraveneček Tonda.
„Tondo, půjdeš nám pomoci sehnat občerstvení pro návštěvu?“, zeptala se jedna z nejpilnějších dělnic. „Už běžím“, řekl Tonda a vydal se radostně z mraveniště do lesa.
Na cestu si vzal svačinku, kousíček pečiva, které mu dělnice s láskou připravily. Začal svačit a nevnímal, kudy jde, jen šel a šel. Nikde neviděl nic zajímavého, tak šel dál, že narazí snad aspoň na maliny. Kde nic, tu nic. Otočil se a velmi se lekl – najednou nikde neviděl své mraveniště!
„Kam jsem se to dostal, kde to jsem?“, zašeptal si. Někdo ho však přeci jen slyšel! „Přeci u nás, u našeho krmítka“, ozvalo se za ním. Tonda se polekaně otočil a uviděl za sebou krásnou srnku.
„Srnečko, poradíš mi, já jsem se asi ztratil. Chtěl jsem pomoct s pohoštěním do mraveniště a jdu a jdu a najednou nevím, kde jsem!“ „Mravenečku, pamatuješ si, jak to vypadá u vašeho mraveniště? Jaké jsou tam stromy, nebo jestli tam neteče potůček?“
„Já nevím. Vůbec nevím, nedával jsem pozor“, zastyděl se mraveneček. „A co jsi dělal, že jsi nedával pozor?“, zeptala se srnka. „Jedl jsem svačinku.“, odpověděl zkroušeně Tonda. „Ty jsi jedl svačinku? No to je báječné! Tak po tobě určitě budou nějaké stopy!“
Mraveneček se zaradoval, usmál se na srnku, podíval se na zem za sebe, spatřil drobečky a poděkoval. „Moc děkuju! Příště už si musím dát velký pozor, kudy jdu! Teď se vrátím za ostatními a omluvím se, že jsem nic nenašel.“
„Ale našel,“ ukázala mu srnečka hned za sebe. Podívej, jaké jsou tady krásné maliny a jednu mu shodila z větvičky, aby ji mohl nabrat na zádíčka a běžet zpět k mraveništi. Mraveneček byl šťastný, že vše dobře dopadlo a v mraveništi se radovali dvakrát – jednou, že se vrátil a podruhé, že přinesl takovou dobrotu.
