Zvířecí pohádky patří k jedněm z nejoblíbenějších. Zvířátka jsou roztomilá a v pohádkách leccos dovedou. Čekají vás tu domácí zvířátka, lesní zvířátka i zvířátka ze zoo. O nějakém zvířátku je každá pohádka, a že jich není málo. Vyberte si, které zvířátko bude dnes hlavním hrdinou v pohádce na dobrou noc.
Pohádky o zvířátkách klasické jako O 3 prasátkách, Zvířátka a loupežníci nebo netradiční Jak se štěňátko vydalo do světa, O veverce Leontýnce a další.
Daleko odtud v indiánské zemi žila jedna holčička. Měla dlouhé černé havraní vlasy, vždycky spletené do dvou dlouhatánských copů. Nosila na hlavě pestrobarevnou čelenku, ve které měla zapíchnuté peří. Jmenovala se Inčučuna. Její maminka i tatínek byli taky indiáni a žili ve vysokých stanech.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden rybníček, ve kterém žilo společenství žabiček. Říkaly si Kuňkalky. Tvořily si krásné žabí městečko, kde bylo čisto, dostatek potravy a žily si tam ve svém žabím míru a poklidu. Ale nemělo to trvat napořád.
Pokračovat ve čtení →
Představte si, jak by se vám žilo, kdybyste si svůj domeček pořád nosili na zádech. Kdykoliv by začalo kapat nebo byste se cítili unavení, mohli byste se prostě schovat, přečkat déšť nebo si vydechnout. A přesně takový domeček měla na zádech Zorka, roztomilá šnečí holka.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno v jednom předalekém království žila princezna jménem Sofie. Byla zamilovaná do rytíře Adama a on zase do ní. Mělo to však jeden háček – Sofiin otec, král, tvrdil, že princezna by si měla vzít někoho urozeného, nejlépe prince. Ne nějakého rytíře.
Pokračovat ve čtení →
V tom nejhlubším lese plném mechu, stromů a kapradí žil malý skřítek. Byl malý asi jako hříbek, nosil zelenou špičatou čepici a tvářičky měl pořád červené. Byl moc hodný a pořád se usmíval. Všechna zvířátka ho měla ráda. A protože byl pořád veselý a měl ze všeho radost, všichni mu říkali Radovánek.
Pokračovat ve čtení →
Mezi žirafami byl vysoký krk symbolem krásy – čím vyšší krk žirafa měla, tím byla krásnější. Nejvyšší krk v širokém okolí měla žirafa jménem Sára. To ji činilo nejkrásnější žirafou ze všech. A Sára si to moc dobře uvědomovala – byla na svůj krk velmi pyšná a vůbec se tím netajila. Chovala se k ostatním domýšlivě a povýšeně. Utahovala si z žiraf s menším krkem a kamarádila se jen s těmi, které měly také vysoké krky.
Pokračovat ve čtení →
Rodiče Antárka vždy varovali, ať se vyhýbá lidem. Přestože mu lidé jednou pomohli a odvezli ho k veterináři, když mu bylo špatně, spousta lidí představovala nebezpečí. Lidé byli totiž na zvířata často zlí. Někteří je dokonce lovili. Alespoň tak to Antárkovi rodiče vždy popisovali.
Pokračovat ve čtení →
Za hlubokým lesem se rozprostírá krásná louka. Je tam plno barevných a voňavých květin. Taky je tam spoustu stromů a drobných keříků. Kolem stromů a keřů poletují malí ptáčci. Bydlí v jejich korunách. Dneska se koná velký den. U ptáčků vyhlásili pěveckou soutěž. Všichni poctivě trénovali a vybírali ty nejhezčí písničky. Měli je zazpívat před porotou. V ní zasedly tři nejmoudřejší sovy. Přiletěly z lesa, aby si poslechly ptáčky zpěváčky.
Pokračovat ve čtení →
Jak už to tak bývá, v pohádkách se leccos vypráví, ale ne vždycky to bývá pravda. A jedna taková vymyšlená pohádka dělá už po dlouhá léta pořádnou starost ježkům. Tihle roztomilí bodlináči v ní totiž na zádech nosí jablíčka a hrušky a pod jejich tíhou se celí prohýbají. Jak je to ale doopravdy? Vážně nosí ježek na zádech ovoce a ukládá si ho kdesi do zásoby? A jí vůbec ježek ovoce?
Pokračovat ve čtení →
Přišel den, kdy se měl jít Antárek spolu se svým tatínkem učit lovit ryby. Ještě nedávno by proti tomu protestoval – raději by se nadlábnul medem a k rybám by ani nepřičichl. Avšak po tom, co se přecpal medem tolik, že skončil s bolestmi břicha u veterináře, už nemohl med ani vidět a ryby se staly jeho novým oblíbeným pokrmem. Proto se dne, kdy se je naučí sám lovit, už nemohl dočkat.
Pokračovat ve čtení →
Punťa byl malý huňatý králíček z farmy, kde žil společně se spoustou dalších králíků. Na farmě si králíci mohli každý den pobíhat po zahradě a chroupat tolik zelení, kolik se jim zachtělo. Na noc je pak farmáři zavírali do kotců, kde byli v bezpečí před divokými dravci. Alespoň tak to fungovalo, když bylo hezké počasí.
Pokračovat ve čtení →
Malá hrošice Herma byla už několik týdnů smutná. Její nejlepší přítel Felix se totiž vydal do světa a ji nechal samotnou. Herma se proto cítila osaměle, smutně a taky trochu naštvaně, že ji takhle opustil. Pořád jenom seděla doma u bahnitého jezírka uprostřed savany a trápila se. Až jednou už se na to její rodiče nemohli dívat a řekli jí, ať jde na oslavu narozenin její sestřenice Iris.
Pokračovat ve čtení →
Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.
Pokračovat ve čtení →
Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden myslivec a ten měl tři psy.
Pokračovat ve čtení →