Když prší, je všude hodně vody. Rybníky se zvedají, řeky se zvětšují a na chodnících se tvoří potůčky. Jednou se stalo, že i řeka v naší vesnici se natolik zvedla, že se málem vylila. Všechno tehdy zachránili bobři a jejich kamarádi ptáčci. A to jen díky tomu, že si navzájem pomohli. Jak to tehdy bylo?
Pršelo už několik dní a na nebi se ukazovaly jen šedé a tmavé mraky. Všichni byli schovaní ve svých domech a zvířátka v lese ve svých norách. Řeka, která protékala naší vesnicí, se zvětšovala a zvětšovala. Její okraje se rozšiřovaly a voda stoupala. Kolem řeky se potulovali bobři. Koukali se na vodu a pořád přemýšleli, jak zabránit tomu, aby se řeka vylila ven. Museli přemýšlet rychle, protože vody bylo víc a víc. Pak ale na to jeden z bobrů přišel.
„Mám nápad!“ vykřikl. „Když řeku zahradíme na správné straně, vylije se pak jen na druhé a všechna voda steče do moře. Tak voda klesne a vesnice bude zachráněna. Honem. Jdeme postavit hráz!“
Bobři se dali do práce. Co nejrychleji nosili klády, ohlodávali je do těch správných tvarů a stavěli je na sebe. Práce jim šla krásně od ruky. Za chvíli byla hráz postavena. Voda se o ní zastavila, ale pořád stoupala. Vyšší hráz už ale bobři postavit nemohli. Nešlo to. A tak je přihlíželi, jak voda pořád stoupá.
„Potřebujeme, ať už přestane pršet, jinak se voda vylije i přes hráz!“ volali na sebe bobři. Vypadalo to beznadějně. Bobři pobíhali kolem a snažili se umístit ještě poslední klády. Ale pořád pršelo a voda stoupala.
Hrozilo, že se vesnice zatopí, když v tu chvíli jednoho bobra něco napadlo: „Potřebujeme vítr, aby rozfoukal mraky, aby se rozehnaly všude po obloze. Pak přestane pršet. A potřebujeme to hned. Nemáme čas. Zavoláme ptáčky, ať přemluví vítr, aby začal foukat. Nás vítr tady ze země neslyší přes déšť, ale ptáčci můžou vyletět nahoru k nebi za ním.“
A tak začali bobři volat: „Ptáčkové, prosíme pojďte nám pomoct. Vyleťte až k nebi a vzkažte tomu největšímu větru, ať fouká. Potřebujeme rozehnat mraky, aby přestalo pršet. Jinak se voda přelije přes hráz a vytopí se vesnice. Prosíme pomozte nám!“
„Dobře, dobře, zkusíme to,“ odpověděli ptáčkové. Vyletěli co nejvýše a začali volat na vítr. Volali ze všech sil, aby je vítr slyšel, a poletovali po celé obloze. Bylo to pro ně těžké, protože jim déšť smáčel peří. Ale nevzdávali to.
Nakonec je vítr uslyšel. A když viděl, jak se bobři snažili postavit hráz a jak se ptáčci snaží létat v dešti a volat na něj, začal foukat. Foukal tak silně, že se mraky trhaly a déšť přestal. Po chvíli sem tam vykukovala modrá obloha a voda se v řece uklidnila. Zastavila se na okraji hráze. Pozvolna začala stékat na jednu stranu a pak do moře.
Vesnice byla zachráněna. Bobři i ptáčci byli moc rádi, že to zvládli a že jim vítr pomohl. Taky díky tomu poznali, že kdyby se snažili vesnici zachránit sami, nepovedlo by se jim to. Je dobré si pomáhat.
