Rodiče Antárka vždy varovali, ať se vyhýbá lidem. Přestože mu lidé jednou pomohli a odvezli ho k veterináři, když mu bylo špatně, spousta lidí představovala nebezpečí. Lidé byli totiž na zvířata často zlí. Někteří je dokonce lovili. Alespoň tak to Antárkovi rodiče vždy popisovali.
On byl ale na lidi zvědavý. Chtěl zjistit, jak žijí, jak se chovají a jestli jsou skutečně tak zlí. Proto se jednoho dne se svými přáteli medvíďaty vydal pozorovat lidi na lidskou stezku, kterou měli všichni od rodičů zakázanou.
Nemuseli čekat dlouho a skutečně se brzy ukázali první lidé. Nadšená medvíďata je nenápadně následovala, aby o nich zjistila co nejvíce věcí. Když vtom – PRÁSK!
Antárek za sebou zaslechl ránu. Naštěstí nebyla tak hlasitá, aby ji zaslechli ti lidé, ale dost hlasitá na to, aby se všechna medvíďata s leknutím otočila a zjistila, že se jedno z nich chytilo do pasti.
Byl to malý Brumla a měl chycenou přední tlapu v podivném kovovém kruhu. Kňoural strachem a bolestí, kterou mu past způsobovala. Všechna medvíďata se okolo něj honem seběhla a snažila se ho dostat ven. Marně.
Antárek byl strachy bez sebe. Uvědomoval si, že to především on chtěl jít pozorovat lidi a že Brumla je chycený v pasti jen kvůli němu. Snažil se proto vymyslet co nejrychleji nějaké řešení. Až si vzpomněl, co mu kdysi vyprávěla maminka: „Kdysi, když jsme byli s tvým tatínkem mladí a hloupí, jsme se nerozvážně vydali k lidské chalupě. Nebyla jsem dost opatrná a chytila jsem se tlapou do pasti. Tvůj tatínek ale zachoval klid, pomocí větve past vypáčil a zachránil mě. Jako správný hrdina.“
Antárek nezaváhal ani minutu a všem medvíďatům řekl, ať najdou co nejpevnější větev. Stačila chvíle hledání a skutečně ji našli. Společnými silami zarazili větev do pasti, vypáčili ji a osvobodili Brumlu.
Když mu pak cestou domů pomáhali při chůzi, která ho kvůli zraněné tlapě bolela, všichni se shodli na tom, že lidi už nikdy znovu pozorovat nepůjdou. A že by možná měli o něco víc poslouchat své rodiče.
