Byl jednou jeden kupec a ten měl tři dcery. Dvě se nejraději strojily do krásných, drahých šatů a šperků, ta třetí nosila šaty obyčejné a nejraději ze všeho měla knihy. Říkali jí Kráska, protože byla skutečně nádherná.
Kupec se zrovna vracel z dlouhé cesty, kde prodával a nakupoval nejrůznější věci. Svým marnivým dvěma dcerám vezl nové šaty, ale pro Krásku nikde nic nesehnal. Chtěl být brzy doma, tak si řekl, že pojede zkratkou přes hustý les. Projížděl cestou kolem opuštěného zámku, když si všiml, že u jeho bran kvetou nádherné bílé růže. To by byl pěkný dárek pro Krásku, napadlo ho, a tak jednu růži utrhl.
„Jak se opovažuješ trhat mé růže?“ ozval se mu za zády hromový hlas.
Kupec se polekal. Když se otočil, polekal se podruhé. Za ním stál muž, ale nebyl to tak docela člověk. Měl zvířecí hlavu a tlapy, no zkrátka vypadal jako zvíře.
„Já, já, já, se moc omlouvám, vzá- vzá- vzácný pane,“ koktal kupec. „Měl to být dárek pro mou dceru.“
„Je také tak krásná jako mé růže?“
„Všechny tři jsou krásné,“ usmál se kupec.
„Jestli chceš odejít živý, musí ke mně jedna z nich přijít dobrovolně sloužit. Jinak si pro tebe přijdu,“ pohrozilo zvíře.
Kupec celý strachy bez sebe kvapně odjel domů.
Doma vyprávěl, co se mu cestou přihodilo. Ty dvě nafintěné dcery ani nenapadlo jít za otce do služby. Ale Kráska ochotně šla. A špatně se u zvířete neměla. Sice se ho ze začátku bála, ale zvíře k ní bylo milé. Brzy si na jeho podivný vzhled zvykla. Ale trápilo ji, že si o ni otec dělá jistě starosti. Proto prosila zvíře, aby ji pustilo domů. Jen na krátko, aby otci řekla, že se má dobře. A protože ji mělo zvíře rádo, svolilo.
„Ale musíš se vrátit, než zapadne slunce. Zemřel bych bez tebe smutkem,“ řeklo zvíře a nechalo Krásku odejít.
Kráska se vrátila domů. Otec měl velikou radost a zařekl se, že už ji zpět k tomu strašnému netvorovi nepustí. Marné bylo Krásčino vysvětlování, že je zvíře hodné a že ho má ráda. Otec krásku zavřel v jejím pokoji a odmítal ji pustit ven.
Slunce se už naklánělo k západu, když se Krásce povedlo uniknout oknem ven. Sedla na koně a uháněla jako o život ke starému zámku, kde žilo zvíře.
Přijela pozdě. Našla zvíře ležet na zemi a slabounce dýchat.
„Jsem zpátky, mé zvíře. Neumírej. Mám tě ráda,“ plakala Kráska a jedna slza ukápla na zvíře.
V tu chvíli se zvíře proměnilo v krásného mladíka. Otevřel oči.
„Krásko moje! Ty jsi mě vysvobodila ze strašné kletby! Staneš se mojí ženou?“
Kráska moc ráda souhlasila. A tak se brzy konala velká svatba. Krásčiny sestry závistí zezelenaly, když se ukázalo, že ve zvířecí kůži chodil zakletý mladý princ. Kráska se s ním měla dobře, měli se oba moc rádi, a jestli nezemřeli, žijí na tom zámku dodnes.
