Adventní pohádka 12. z 24
Když Andělčin táta přinesl domů zelenou jedličku, skřítek se nestačil divit.
„Tak větve a roští byly málo? Teď tu s námi bude bydlet ještě strom?“
„To je vánoční stromeček. Kam by nám asi jinak Ježíšek nadělil dárečky?“
„Mě moc vánoční nepřipadá,“ povídal skřítek a prohlížel si stromek ze všech stran.
„To proto, že se musí ještě ozdobit.“
„Jasně. Ale v té vánoční pohádce o Ježichovi nebyla o stromku ani zmínka.“
„Nebyl důležitý. Teda byl důležitý, ale jako symbol přírody. Ještě před Ježíškem kolem něj lidé o slunovratu tancovali. Ale venku, nebrali si ho domů. A zdobili ho ovocem,“ vzpomínala Andělka, co jí děda tehdy vypravoval.
„A pak začali být lidi líný a vzali si ho do tepla, že jo?“ pokračoval za ni skřítek.
„To asi ne. Děda říkal, že než byl stromeček, tak měli lidé chvojku. Prostě větev, kterou ozdobili sladkostmi a pověsili si ji na dveře, aby duchové měli co jíst a nerušili u večeře.“
„Duchové nejsou.“
„Já vím. Až později někoho napadlo zdobit stromky, aby pod nimi mohly být dárky. K nám to přišlo odněkud z ciziny.“
„Jdeme zdobit?“ těšil se skřítek.
Andělka nadšeně pokývala hlavou a šla hledat krabice s ozdobami.
