Haló, haló, škola volá! Děti, nebojte se, v našich pohádkových lavicích se učíme rádi. Všechny děti (a nejenom děti) zažívají ve školních lavicích ta pravá studijní dobrodružství. Přijďte za námi do vyučování, určitě se s námi něčemu zajímavému přiučíte.
Děti, určitě si vzpomínáte na příběh o zlé královně, čarodějnici Zeldě, která začarovala svou krásnou dceru, princeznu Julii. Zlá čarodějka ji totiž proměnila v holubici a tím princezna ztratila i svoji moc kouzlit. Princezna Julie léta čekala, než ji někdo vysvobodí. Když se o tom doslechl princ Kristián z nedalekého království, rozhodl se, že krásnou Julii zachrání.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno pradávno v jednom velkém zámku žila zlá královna, čarodějnice Zelda. Královna Zelda ovládala všelijaká kouzla, a právě proto vládla celému zámku. Všichni se její magie báli.
Pokračovat ve čtení →
Byla nebyla jednou jedna louka plná krásných kvítků. A pod jedním takovým růžovým kvítkem žila překrásná víla Amélie. Tato víla měla krásně růžová křidélka ve tvaru motýla, proto jí často její kamarádky víly říkaly „Motýlka“.
Pokračovat ve čtení →
Milé děti, určitě si vzpomínáte na krásnou princeznu Amélii, která se snažila najít svůj talent. Chtěla být konečně v něčem šikovná a nápomocná jako pravé princezny. Hledala ho nejen v královské kuchyni a tělocvičně, kde se učila šermovat, ale dokonce i ve vesničce před zámkem. A tam potkala chlapečka jménem Tomáš, kterému se rozhodla pomoci.
Pokračovat ve čtení →
Za hustým lesem a barevnými loukami tyčil se zámek. A v tom zámku žila krásná princezna jménem Amélie. Hnědovlasá princeznička byla velmi zvědavá. Zajímalo ji všechno, ovšem v ničem se jí moc nedařilo. I ona chtěla být nápomocná a šikovná jako pravá princezna či talentovaná jako její bratr. Jenže naší princezničce nešel ani zpěv, ba dokonce ani tanec nebyl pro ni ten pravý. Proto se rozhodla, že najde to, v čem je dobrá.
Pokračovat ve čtení →
V jedné staré boudě u hustého, tmavého lesa žil malý pejsek jménem Elvin. Vedle Elvinovy boudy stála stará, oprýskaná chaloupka, v níž žil pejskův pán, zlý čaroděj jménem Ambrosius. Elvin však byl velmi smutný pejsek, protože nikdy nezažil, jaké to je mít skutečného přítele. Čaroděj svého psa neměl vůbec rád. Často ho posílal do tmavého lesa pro všelijaké bylinky či bobule, které potřeboval do svých kouzelných, ovšem velmi nebezpečných, lektvarů.
Pokračovat ve čtení →
Už byl konec února a zima pomalu končila. Přesto se ráno na trávě objevoval mráz a na chodnících zmrzlé kaluže. Na stromech žádné listí a tráva beze stopy čerstvé zeleně. Jaro se zatím nechystalo přijít, pořádný sníh nikde, zato mrazíky zdobily přírodu kolem.
Pokračovat ve čtení →
Když nastane podzim, sluníčko začíná dříve zapadat, na nebi se častěji sbíhá více mraků a mnohdy nastává období dešťů. Někdy prší chvíli, ale někdy i celé týdny. Jednou takový nečas nastal i v naší vesnici. Foukal velký vítr a mraky se shromáždily blízko k sobě. Byla z toho pořádná bouřka. Ale i když bouřka přestala, pršelo dál.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed hlubokého lesa bylo zvláštní obydlí. Bylo postavené v koruně stromu, takže ho málokdo viděl. Bydlel v něm loupežník Karlos. Byl hodný. Spíš jen dohlížel na kolemjdoucí a loupil jen u těch, kteří měli nadbytek peněz, nechtěli se rozdělit a sobecky si to schovávali pro sebe. Měl úplně na krátko ostříhané vlasy a na obličeji krátké vousy. U obočí malou roztomilou jizvu a svýma krásnýma velkýma očima očaroval snad každého. Měl ale jeden nešvar. Špatně slyšel na jedno ucho. Karlos si rád vysedával na svém domě ve stromě a pozoroval svrchu vše, co se v lese dělo. Jednou ale uviděl někoho, na koho nikdy nezapomněl. Bylo to setkání, které navždy změnilo jeho život.
Pokračovat ve čtení →
V tom nejhlubším lese plném mechu, stromů a kapradí žil malý skřítek. Byl malý asi jako hříbek, nosil zelenou špičatou čepici a tvářičky měl pořád červené. Byl moc hodný a pořád se usmíval. Všechna zvířátka ho měla ráda. A protože byl pořád veselý a měl ze všeho radost, všichni mu říkali Radovánek.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za vesnicí blízko lesů a velkých polí stála krásná farma. Bydlela v ní holčička Mia se svou maminkou. Na farmě žilo spoustu zvířat. Ovce, kozy, krávy a také jeden kůň. Byl to koník, nejlepší přítel Miy. S maminkou se Mia o všechna zvířata starala a měla je moc ráda, ale s koněm to bylo jiné. Měla ho jako svého kamaráda. Byl krásný, vysoký a urostlý. Srst měl celou nádherně černou a lesklou, a protože měl vše černé a jen jedno ucho bílé, říkala mu Mia Ucháč.
Pokračovat ve čtení →
V malebné malé vesnici žil malý kluk. Jmenoval se Jeník. Na hlavě nosil pořád stejnou čepici, kolena měl neustále rozbitá a ruce vždy špinavé. Jak rostl, naučil se každému řemeslu. Uměl ušít boty, opravit střechu, zasadit strom, jezdit s traktorem nebo na koni. Nebylo snad nic, co by mu nešlo. Když už byl dospělý, rozhodl se, že se vydá do světa. Přece uměl všechno, tak co kdyby si vydělal peníze někde ve světě, aby se měl dobře? Jeník si vzal velkou svačinu a šel tam, kam ho nohy nesly.
Pokračovat ve čtení →
Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno stál v našem malém městě zvláštní domek. Vypadal jinak než ostatní. Měl vanilkovou barvu a místo střechy měl velkou třešeň. Celý domek vypadal jako jeden velký muffin. Z oken se mu každý den linula krásná vůně a pomalu se roznášela úplně po celém městě. Byla to vůně různých dobrot a vynikajících pochoutek. V tom domku totiž vařily kmotřičky kuchařky.
Pokračovat ve čtení →
Na samotě u lesa stál jeden krásný dřevěný domeček. Kolem něj byly jen stromy a louky. Na zahradě hlídali pejsci, pásly se tam ovečky a sem tam proběhla kočička. V chlívku si hovělo prasátko a venku se kolem stavení občas prošly srnky a veverky. V domečku to všude vonělo dřevem. Bydlely tam dvě děti. Chlapeček a holčička.
Pokračovat ve čtení →