Za hustým lesem a barevnými loukami tyčil se zámek. A v tom zámku žila krásná princezna jménem Amélie. Hnědovlasá princeznička byla velmi zvědavá. Zajímalo ji všechno, ovšem v ničem se jí moc nedařilo. I ona chtěla být nápomocná a šikovná jako pravá princezna či talentovaná jako její bratr. Jenže naší princezničce nešel ani zpěv, ba dokonce ani tanec nebyl pro ni ten pravý. Proto se rozhodla, že najde to, v čem je dobrá.
Princezna si oblékla své krásné růžové šaty a vydala se do královské kuchyně. Každá žena přece umí péct, nemůže to být tak těžké, říkala si. Královský pekař jí dal na začátek lehký úkol, a to vymíchat těsto na koláč pro celou královskou rodinu. Jak tak Amélie míchala a míchala, začala kolem ní bzučet včelka a Amélii to tak rozrušilo, že nedopatřením na sebe a na zem celé těsto vylila. A bylo po koláči! A mladá princeznička byla celá od těsta a mouky. Pekař se rozzlobil a princeznu hned z kuchyně vyhnal. I to pečení tedy raději přenechá odborníkům, řekla si.
Princezna se však nevzdávala, oprášila se a vydala se hledat dál. Tentokrát zavítala do tělocvičny, kde její bratr zrovna šermoval. Byl velmi šikovný a s mečem to skutečně uměl, nejednoho draka by skolil. „Wille! Musíš mě naučit šermovat!“ řekla bratrovi odhodlaně princezna. Princ se zasmál, ale rozhodl se, že své malé sestře pomůže. Princezna se převlékla do zbroje a bratr jí ukázal, jak má držet meč. Jakž takž se princezně podařilo párkrát mečem máchnout, ale najednou meč letěl a letěl, až skončil v obraze samotného krále. Zapíchnul se tam jako párátko.
„Jejda, tak to jsem nechtěla, tohle asi nebude nic pro mě,“ zachichotala se princezna a rychle se svlékala z úboru. Meče a boj, to věru asi nebude nic pro naši krásnou princeznu. Princezna si zoufala, potulovala se po zámku a nevěděla, co dál. Pekař umí péct, princ umí bojovat a její otec král umí vládnout. A co ona? Jak se tak procházela po zámku, zaslechla krásné štěbetání ptáčků. Rozhodla se, že je najde. Jak tak kráčela hradním nádvořím, ptáčky pořád neviděla. Prošla bránou zámku a dostala se do malé vesničky, která sídlila rovnou pod jejich zámkem. Znala tu vesničku, občas si tam zašla se svou hospodyní koupit látku na šaty pro švadlenu.
Zatímco se procházela po ulicích, všimla si chudoby, která ve vesnici vládne. Některým se dařilo, ve stáncích vesele prodávali lidé své zboží, ale jiní se jen potulovali po ulicích a žebrali. Mrzelo ji to, ale naše princezna pokračovala a dále hledala ptáčky.
Najednou se Amélie zastavila. Všimla si, že ptáčci sedí na střeše a vesele si štěbetají. Usmála se, ale v tom zahlédla, že pod tou střechou sedí na zemi umolousaný chlapec a prosí o jídlo. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ promluvila k němu mile. Chlapeček nejprve váhal, bál se, ale pak se osmělil a představil se jí jako Tomáš. Vyprávěl Amélii, jak je velmi hladový, ale žebrá hlavně proto, že chce sehnat alespoň kousek chleba a džbán vody pro svou malou sestřičku. Princezna se rozhodla, že mu pomůže.
A jak naše princeznička Amélie pomohla malému chlapečkovi v nouzi? Našla nakonec svůj skutečný talent? To se, milé děti, dozvíme v další pohádce.
Super super. Čtu to svým dětem a vždycky usnou??