Statečný pejsek Elvin

V jedné staré boudě u hustého, tmavého lesa žil malý pejsek jménem Elvin. Vedle Elvinovy boudy stála stará, oprýskaná chaloupka, v níž žil pejskův pán, zlý čaroděj jménem Ambrosius. Elvin však byl velmi smutný pejsek, protože nikdy nezažil, jaké to je mít skutečného přítele. Čaroděj svého psa neměl vůbec rád. Často ho posílal do tmavého lesa pro všelijaké bylinky či bobule, které potřeboval do svých kouzelných, ovšem velmi nebezpečných, lektvarů.

Ambrosius během svých pokusů často snil o tom, jak jednou bude vládnout celému tmavému lesu a jak bude každé stvoření v lese poslouchat jen jeho. Ambrosius se totiž lesa bál, proto tam posílal jen Elvina a chtěl celému lesu vládnout. Často i pejskovi povídal o svých hrůzostrašných plánech a Elvin se toho dne, kdy se jeho magie stane tak silnou, velmi bál. Pejsek proto často donesl svému pánovi špatné bylinky a nepravé bobule. Elvin je totiž vyměnil za podobné, aby se čarodějovo kouzlo nepodařilo. Byl to moudrý a statečný pejsek, ale nikdo nevěděl, že právě on se snaží ochránit celý les před špatnými kouzly svého pána. Jediné, co dělalo Elvinovi radost, byly noci, kdy hleděl na oblohu plnou kouzelných blikajících světýlek. Elvin sice nechápal, co je to za kouzelná světýlka, ale doufal, že možná někde za hlubokým lesem na něj čeká lepší život, kde najde skutečné přátele. Když usínal, jedinou jeho společností byla sněhobílá sova, která seděla na střeše chalupy a houkala mu na dobrou noc. 

Jedné tmavé noci, když měsíc spal vysoko na obloze a hvězdy vesele blikaly na nebi, uslyšel Elvin silnou ránu a křik z čarodějovy chaloupky. Rychle vyskočil na své hnědé tlapky a utíkal ze své boudy nahlédnout do okna, co se děje v čarodějově chalupě. „Ty, ty hloupý pse! Vyměnil jsi mi bylinky! Oklamal jsi mě!“ syčel zlostí čaroděj, zatímco listoval v čarodějnické knize a druhou rukou míchal fialový bublinkující elixír. Elvin se vylekal a celý ztuhl, nemohl se ani pohnout, až se mu jeho hnědé chloupky zježily. Ambrosius si všiml pejska v okně a rychle přešel přes tmavou chalupu směrem ke dveřím. „Počkej, co s tebou udělám!“ křičel zlostně, ale jeho černý plášť se mu nešťastně zachytil o hrnec lektvaru a celý lektvar se vylil na tmavou dřevěnou podlahu a popálil čarodějovi nohy. „ÁÁ!!“ křičel a poskakoval bolestí čaroděj. Pejsek se velmi bál, co se dále stane. Když vtom si vedle něj na parapet sedla sova.„Pojď, musíš mu utéct, teď je tvoje chvíle! Neboj se, pojď!“ řekla Elvinovi sova. „Já, já mám strach…“ zakoktal pejsek. „Půjdu s tebou, ale musíme si pospíšit, dokud je čaroděj zaneprázdněn!“ popoháněla pejska sněhobílá sova. Elvin sebral odvahu a rychle seskočil z parapetu. Sova vyletěla na oblohu a pejsek ji následoval do hlubokého lesa. „Já tě chytím!“ otevřely se dveře chalupy a čaroděj křičel na Elvina a strašidelně stál ve svých dveřích a mával kouzelnou hůlkou na pejska. Naštěstí jeho hůlka nefungovala. Sova vedla pejska do bezpečí a Elvin utíkal, dokud mu tlapky stačily. I když už nemohl, stále utíkal a utíkal. Když byli skoro na konci tmavého lesa, slunce se už pomalu probíjelo na oblohu. Sova zastavila a sedla si na větev vysokého stromu.

„Můžeš si odpočinout,“ řekla, „jsme v bezpečí. Tady nás už nikdy nenajde.“ A usmála se na Elvina. „Já, já nevím, jak ti mám poděkovat,“ řekl jí unaveně pejsek a sedl si na zelenou travičku. Všiml si, že tato část lesa není tak tmavá a strašidelná. „Nemusíš mi děkovat, každý den jsem tě sledovala, jak jsi vyměňoval bylinky a bobule čaroději, jak jsi byl odvážný a ochraňoval můj les, proto jsem tě každý večer chránila já, když jsi ty spal,“ řekla mu moudře sova. „Já jsem jen nechtěl, aby vládl celému lesu a všem zvířátkům v něm,“ odvětil Elvin. „Já vím a víme to i my všichni, všem jsem řekla o tvých dobrých skutcích a odvaze,“ řekla sova a zpoza ní se vynořily zrzavé veverky, medvídek vykoukl zpoza stromu a najednou přiběhli i malí zajíčci a srnky. „Děkujeme!“ řekla všechna zvířátka, která se přišla seznámit se svým hrdinou. „Na oplátku ti teď my postavíme boudu tady u nás v lese, kde s námi můžeš žít. A budeme jedna velká rodina!“ řekla mu vesele malá, hnědá srnka a začala si s ním hrát.

A tak už zvířátka a Elvin nikdy neslyšeli o zlém čaroději, který se tak moc bál lesa, že mu chtěl vládnout. Neměl mu totiž kdo nosit přísady do jeho lektvarů, a tak nemohl čarovat. A našemu hrdinovi, odvážnému pejskovi Elvinovi, nedělali radost jen zářiví přátelé, hvězdičky na obloze, ale našel skutečné přátele, kteří mu byli vděční za to, že byl statečný a že se vzepřel svému špatnému pánovi a tím zachránil nejen les, ale i sebe.