Mia a její kůň Ucháč

4 min. čtení

Daleko za vesnicí blízko lesů a velkých polí stála krásná farma. Bydlela v ní holčička Mia se svou maminkou. Na farmě žilo spoustu zvířat. Ovce, kozy, krávy a také jeden kůň. Byl to koník, nejlepší přítel Miy. S maminkou se Mia o všechna zvířata starala a měla je moc ráda, ale s koněm to bylo jiné. Měla ho jako svého kamaráda. Byl krásný, vysoký a urostlý. Srst měl celou nádherně černou a lesklou, a protože měl vše černé a jen jedno ucho bílé, říkala mu Mia Ucháč.

Starat se o všechna zvířata nebylo jednoduché, ale Mia to vše dělala s láskou. Když ji zbyl čas, jezdila se svým koněm Ucháčem na vyjížďky. Proháněli se spolu přes louky, pole i lesy. Ucháč byl neuvěřitelně rychlý. Cítil se moc dobře, když mohl s holčičkou na zádech běhat.

Jednou, když zrovna byli na vyjížďce, udělali si přestávku na louce. Mia si lehla do trávy a dívala se na nebe. Ucháč si kolem ní pochutnával na dobré travičce. „Víš, Ucháči, chtělo by to pomoct mamince. Nejraději bych vydělala peníze, abych pomohla s farmou. Ona totiž stojí hodně námahy i peněz. Ale jak? Nenapadá tě něco?“ přemýšlela Mia nahlas a přitom mrkla na Ucháče. Ten jen zastříhal ušima a tvářil se, jako by přemýšlel. Mia ani netušila, jak moc jí její koník rozumí.

Při cestě domů se z ničeho nic Ucháč prudce zastavil. Zapřel se o strom, kde byl nalepený papír. Svým čumákem a hlavou ukazoval na papír. „Co to děláš? Co se děje?“ ptala se Mia svého koně. Nechápavě se zahleděla na vývěsku. Na papíře bylo napsáno: „Za deset dní se budou konat jezdecké závody. Přihlásit se může každý. Hlavní výhra je balík peněz.“ Mia se podívala na svého koně: „Ty bys chtěl závodit a vyhrát peníze, abychom tím mamince pomohli?“ Koník začal radostí poskakovat. Konečně to jeho holčička pochopila. „Tak proč ne, zkusit to můžeme!“ usmála se Mia.

Deset dní uběhlo jako voda. Celou tu dobu Ucháč poctivě trénoval. Běhal sám, běhal i s Miou. Nastal den závodu. Všichni se postavili na startovní čáru. Ostatní koně vypadali jako sportovci. Jen Ucháč mezi nimi působil jako mazlíček, který běhat neumí. Mia mu ale věřila. Naklonila se k němu, a než vystartovali, pošeptala mu do ouška: „Věřím, že to zvládneš. Já ti pomůžu. Jsme přece tým. A i kdybys nevyhrál, pro mě budeš vždycky ten nejlepší přítel. Už jen proto, že chceš mně a mamince pomoci.“ Ucháče to zahřálo u srdce.

Byl připravený. Nastražil uši. Našponoval svaly. Jak zaslechl startovní klakson, vyběhl. Běžel jako o závod. Byl tak rychlý, že tomu nemohli diváci uvěřit. Věděl, že se svou holčičkou na hřbetě dokáže cokoliv. A tak se taky stalo. Ucháč doběhl do cíle jako první. Peníze, které vyhráli, darovali mamince. Ta byla na svou dceru i jejího koně moc pyšná.

Večer zašla Mia za Ucháčem do stáje. Hladila ho a potichu šeptala: „Děkuji ti, příteli. Díky tobě má maminka zase dost peněz na farmu. Jsem šťastná, že tě mám. Pro mě budeš vždycky ten nejlepší, i když nevypadáš jako sportovec, ale mazlíček.“ Usmála se, lehla si k němu do sena a usnula. Až teď si uvědomila, jak moc jí její kůň rozumí.

4.9/5 - (81 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..