Jak Terezka byla smutná

Zima už skončila. Všude začala rašit zelená travička, na loukách rozkvétaly květiny. Sluníčko hřálo čím dál více. Ve školce za oknem seděla Terezka, holčička se světlými vlásky, růžovými tvářičkami a modrýma očima jako studánky. Svým milým úsměvem vždy rozveselila všechny děti ve školce. Poslední dobou se ale moc nesmála a dneska už vůbec ne. Koukala smutně z okna, hlavu si podpírala rukama a oči měla úplně skleněné, jako by se jí chtělo plakat.

Paní učitelka si toho všimla, jemně ji pohladila po vlasech a zeptala se: „Terezko, co tě trápí? Jak to, že už nejsi tak veselá jako vždycky?“ Terezka se na paní učitelku podívala a řekla: „To nic, paní učitelko. To zas přejde. Za to nemůžete a ani to nemůžete změnit. Já mám prostě moc ráda sníh a zimu. Jenže ta už skončila.“

„Ale vždyť jaro je taky hezké. Začíná plno nových věcí, probouzejí se zvířata ze zimního spánku,“ odvětila učitelka. Terezka se na ni podívala svýma modrýma smutnýma kukadlama. „To ano, ale když padá sníh, všechno zakryje, všechno škaredé je zase hezky bílé a čisté. Navíc ve sněhu jsem si nejčastěji hrála s mým pejskem. Chytali jsme spolu vločky, já mu dělala kouličky a házela, ale on už teď se mnou není,“ řekla smutně Terezka a otočila se zase k oknu.

Paní učitelka naslouchala Terezce a bylo jí malé holčičky líto. Chtěla ji nějak rozveselit a pořád přemýšlela, jak by to mohla udělat. Na druhý den, když přišla Terezka do školky, nevěřila svým očím. Paní učitelka s dětmi vyzdobila celou třídu do bíla. Z papíru vyrobila vločky a nalepila je na okna, všude, kde se dalo, nalepila bílou vatu a vše, co šlo, zakryla sněhobílou látkou. Bylo to jako v zasněžené krajině.

Paní učitelka vzala Terezku do náruče a povídá: „Milá Terezko, tu skutečnou zimu přivolat neumím, ale když ji máš tak ráda, vyrobili jsme ti s dětmi zimu tady ve třídě, abys už nebyla smutná a abys měla zase další vzpomínky na zimu s námi. A víš co? Ještě si zahrajeme dneska i zimní hry.“ „Děkuji,“ řekla Terezka a učitelku objala. Paní učitelka pak natrhala papíry na malé kousky a rozhazovala je po třídě, jako by padal sníh. Děti je sbíraly a tvořily z nich koule. Pak se s nimi dokonce koulovaly.

Pro Terezku to byl nejhezčí den ve školce a pro učitelku koneckonců taky.