Jak víla Voděnka překonala svůj strach

4 min. čtení

Voděnka byla vodní víla, která žila u jezírka uprostřed hlubokého lesa plného kouzel a pohádkových bytostí. Byl to les, do kterého lidé neměli přístup. Byl chráněn kouzlem, aby ho nikdo kromě kouzelných bytostí a lesních zvířat nemohl najít.

Kdyby nějaký člověk pohádkové bytosti objevil, znamenalo by to pro ně zkázu. Lidé se totiž nových věcí, které neznali a nechápali je, báli. Mohli by proto pohádkové bytosti z lesa vyhnat nebo uvěznit.

Voděnka si toto riziko uvědomovala víc než kdokoliv jiný v kouzelném lese. Byla totiž jednou z posledních vodních víl, které tam žily. Vodní víly totiž potřebovaly k životu vodu, nejčastěji právě jezírko s klidnou a čistou vodou, přes kterou bylo vidět až na jeho dno. A protože vody v posledních letech kvůli teplému počasí ubývalo, ubývalo i vodních víl. Voděnka byla proto velmi opatrná, aby se i jí něco nestalo – držela se jen u svého jezírka a byla velmi úzkostlivá, pokud šlo o vycházení za hranice kouzel.

Byl tu však jeden problém – i Voděnky jezírko pomalu vysychalo. Vodní hladina každým dnem klesala kousek po kousku níž. Voděnka si uvědomovala, že kdyby jezírko vyschlo, zemřela by. Hledala proto způsob, jak do něj vodu opět dostat.

Poprosila o pomoc lesní skřítky, kteří s oblibou prováděli dešťové tance kolem podivných dřevěných totemů, které si stavěli. Skřítci chtěli Voděnce pomoct, proto pro ni zatancovali dešťový tanec a také Voděnku naučili, jak se tancuje, aby se k nim mohla přidat. Tančila spolu se skřítky kolem dřevěného totemu, který byl pomalovaný zvláštními barevnými obrazci, a doufala, že se déšť co nejdříve dostaví. Déšť ale stále nepřicházel.

Voděnka však neztrácela naději a snažila se najít další způsoby. Poprosila o pomoc lesní víly, které vládly různými kouzly, vodníka, který přece o vodě musel vědět vše a dokonce i lesního ducha, který dbal na bezpečí všech zdejších bytostí. Nikdo jí však nedokázal pomoci.

Voděnka si uvědomila, že jí tady nikdo nepomůže. Že pokud chce vodu do svého jezírka vrátit, bude se muset vydat za hranice ochranných kouzel. Do světa lidí. Trvalo jí přemoci svůj strach, ale moc dobře věděla, že pokud to neudělá, její jezírko vyschne. A tak se vydala za hranici kouzel do míst, kde se podle jejich pověstí často objevovali lidé. A skutečně, netrvalo dlouho a víla spatřila malého chlapečka s košíkem v ruce. Nedaleko od něj byli jeho rodiče.

Víla věděla, že chlapeček žádné bytosti neohrozí, ale jeho rodičů se bála. Proto chlapečkovi, který byl celý bez sebe, že vidí vílu, vysvětlila, co se děje a že ji nikdo dospělý nesmí spatřit. Chlapeček bez váhání souhlasil, že Voděnce pomůže. Ta ho tedy nechala projít kouzelnou bariérou a dovedla ho ke svému jezírku. Chlapeček se chvíli zamyslel a pak řekl: „Za tou vaší kouzelnou zdí tekl potůček. Kdybychom ho přivedli do tvého jezírka, plnil by ho vodou a jezírko už by nikdy nevyschlo.“

Společnými silami pak vykopali potůčku cestu přes kouzelnou zeď až do Voděnky jezírka. To se začalo plnit a víla tak byla v bezpečí. Celá šťastná poděkovala chlapečkovi, jako odměnu mu dala špetku vílího prachu, který mu splní jakékoliv přání a odvedla ho zpátky k rodičům.

Voděnka si díky tomu uvědomila, že lidé možná nejsou až tak zlí a přestala se jich tolik bát, přestože kouzelná část lesa zůstala nadále skrytá. Víla však byla ráda, že to nevzdala a vydala se pro pomoc i za hranice svého strachu.

4.3/5 - (60 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..