Když nastane večer a přijde noc, na nebi se rozsvítí hvězdy. Některé jsou menší, jiné větší. Jedna svítí méně, druhá více. Jejich malá světýlka vidí děti po celé zemi. Rozestoupí se po celé obloze a dávají nám znamení, že je čas jít spát. Tyhle hvězdy nejenže svítí, ale dávají na děti pozor. Ze své velké výšky krásně vidí do dětských pokojíčků. Dohlíží na to, komu se zdají špatné sny, anebo pomáhají dětem usnout. Když nastane večer a všechno kolem utichne, hvězdičky nastraží své malé oči a uši a poslouchají, kde které dítě potřebuje jejich podporu.
Ve vrchním patře jednoho velkého domu se jednou ozýval tichounký smutný pláč. Hvězdičky to zaslechly, a tak se honem zhouply z oblohy dolů a šly se podívat, co se děje. Nahlédly do pokojíčku, ale nikde nikdo. Stále jim však v ouškách zněl tenký smutný hlásek. Naklonily se co nejvíc přes okno a svou září osvítily celý pokoj. Zpod peřiny vyčuhovaly malé nožky. Zbytkem přikrývky se zakrýval malý chlapeček. Jmenoval se Jindra a měl velký strach.
Hvězdičky se k němu pomalinku přiblížily, aby ho nevylekaly. Jemně ho pošimraly na nožkách. V tu chvíli chlapeček rychle schoval nohy pod peřinu. Pak vysunul hlavu. Koukal na hvězdičky s otevřenou pusou a rozhlížel se po pokojíčku, který byl prosvícený nebeskou září. Ačkoli již dříve slýchával, že když se děti v noci bojí, chodí jim hvězdy na pomoc, doposud tomu nevěřil.
„Já jsem dneska poprvé v pokojíčku sám. Moc se bojím, je tady velká tma. Budete tady se mnou?“ zkusil poprosit Jindra o pomoc. Hvězdičky se usmály a kývly, aby se náš kamarád ujistil, že se strachem zamávají. Každá z nich se vyhoupla do rohu pokojíku. Ztlumily svou zář, aby svítily jen jako malé lampičky, a čekaly, dokud chlapeček v klidu neusne. Když tam měl jejich světýlka, strach ho opustil a brzo usnul.
Od té doby se Jindra každý den moc těšil na večer. Sotva si povšiml, že se stmívá, utíkal do postele a čekal na své hvězdičky. Když přiletěly, nadšeně jim vykládal, co přes den zažil, a pak při jejich světýlku spokojeně usnul. Byla to pro něj nejhezčí část dne.
Když trošku povyrostl a vyhlížel hvězdičky večer z okna, kdy přiletí, nemohl zase usnout. Hvězdičky ale tentokrát nedorazily. Místo toho se na nebi objevil nápis: „Náš milý kamaráde, teď už na tebe budeme dohlížet jen z nebe. Vyrostl jsi a nemáš strach. Spoustu věcí zvládneš sám. A když ti bude smutno, podívej se na oblohu. Tady pro tebe budeme pořád. Krásné sny!“
Vzkaz byl napsaný svítivým hvězdným prachem. Věděl, že je pro něj. Pochopil, že i když už hvězdičky za ním do pokoje nepřiletí, přesto jsou s ním. A kdyby ho přeci jen přepadl třeba ten největší strach na světě, pomohou. Usmál se, lehl si a usnul.
Každý z nás má někdy strach. Je jedno, jestli velký, nebo malý, a je taky jedno z čeho. Důležité je, dokud ten strach nepřejde nebo dokud nevyrosteme, mít u sebe někoho, kdo nám s ním pomůže. Jako Jindra měl své hvězdičky.
