O hvězdách, které pomáhají dětem

Když nastane večer a přijde noc, na nebi se rozsvítí hvězdy. Některé jsou menší, jiné větší. Jedna svítí méně, druhá více. Jejich malá světýlka vidí děti po celé zemi. Rozestoupí se po úplně celé obloze a dávají nám znamení, že je čas jít spát. Tyhle hvězdy ale nejenže svítí, dávají na děti pozor. Ze své velké výšky krásně vidí do dětských pokojíčků. Dohlíží na to, komu se zdají špatné sny a nebo pomáhají dětem usnout. Když už je večer a všechno kolem utichá, hvězdičky nastraží své malé oči a uši a poslouchají, kde které dítě potřebuje jejich pomoc.

Ve vrchním patře jednoho velkého domu se jednou ozýval tichounký smutný pláč. Hvězdičky to slyšely a tak se honem zhouply z oblohy a šly se podívat, co se děje. Koukly do pokojíčku a nikde nikdo. Pořád ale slyšely tenký smutný hlásek. Naklonily se co nejvíc přes okno a svoji září osvítily celý pokoj. Z pod peřiny čouhaly malé nožky. Pod zbytkem přikrývky byl zakrytý malý chlapeček. Jmenoval se Jindra a měl velký strach. Hvězdičky se pomalinku k němu přiblížily, aby ho nevylekaly. Jemně ho pošimraly na chodidlech. V tu chvíli je chlapeček rychle schoval a odkryl se. Koukal na hvězdičky s otevřenou pusou a rozhlížel se po pokojíčku, který byl úplně rozsvícený od nebeské záře. Slyšel, že když se děti v noci bojí, že jim hvězdy chodí na pomoc, ale doteď tomu nevěřil. „Já jsem dneska poprvé v pokojíku sám. Moc se bojím, je tady velká tma. Budete tady se mnou?“ Zkusil poprosit Jindra o pomoc. Hvězdičky se usmály a kývly, aby náš kamarád věděl, že mu pomůžou. Každá z nich se vyhoupla do rohu pokojíku. Ztlumily svoji záři, aby svítily jen jako malé lampičky a čekaly dokud chlapeček neusne. Když tam měl jejich světýlka, tak ho strach opouštěl a brzo usnul. Od té doby každý den se Jindra moc těšil na večer. Sotva viděl, že se stmívá utíkal do postele a čekal na své hvězdičky. Když přiletěly, nadšeně jim vykládal, co přes den zažil a pak při jejich světýlku spokojeně usnul. Byla to pro něj nejhezčí část dne. Když už byl větší, jednou večer koukal z okna a čekal, kdy hvězdičky přiletí. Ony ale nedorazily. Místo toho se na nebi objevil nápis. „Náš milý kamaráde, teď už na tebe budeme dohlížet jen z nebe. Vyrostl si a už nemáš strach. Spoustu věcí zvládneš sám. A když ti bude smutno, podívej se na oblohu, tady pro tebe budeme pořád. Krásné sny.“ Vzkaz byl napsaný svítivým hvězdným prachem. Věděl, že je pro něj. Taky věděl, že i když hvězdičky už nepřiletí do jeho pokoje, pořád jsou s ním a když měl ten největší strach tak mu pomohly. Usmál se, lehl si a usnul.

Každý z nás má někdy strach. A je jedno jestli velký nebo malý a je taky jedno z čeho. Důležité je, dokud ten strach nepřejde, nebo dokud nevyrosteme, mít u sebe někoho, kdo nám s ním pomůže. Jako Jindra měl své hvězdičky.