Motýlí víla

Byla nebyla jednou jedna louka plná krásných kvítků. A pod jedním takovým růžovým kvítkem žila překrásná víla Amélie. Tato víla měla krásně růžová křidélka ve tvaru motýla, proto jí často její kamarádky víly říkaly „Motýlka“. 

Amélie neboli Motýlka byla velmi krásná víla a ostatní víly jí její krásu často záviděly, ovšem Amélie byla sice krásná, ale smutná, protože neměla hlas. Zkoušela už všechno, snažila se mluvit, zpívat, ale každý pokus byl neúspěšný. Blonďatá Amélie si velmi přála, aby měla jednou hlas jako ostatní víly.

V jeden jarní den, kdy ptáčci štěbetali vysoko na obloze a víly si vesele hrály a poskakovaly na okvětních lístcích, přerušila jejich tanec silná bouře. Modrá obloha se proměnila v černá mračna a těžké kapky rychle padaly na stébélka trávy a okvětní lístky, které se pod tíhou vody slepily. Víly a ostatní broučci na louce se snažili ukrýt, ale byla tma a nic neviděli. Víly nemohly ani vzlétnout, protože ani včelky, motýli či víly v dešti létat neumí. Víly se velmi bály a začaly před kapkami nešťastně utíkat.

Amélie se v tom spěchu ztratila svým kamarádkám. Malá víla však objevila obrovský okvětní lístek tulipánu, pod který se schovala. Přitáhla si další okvětní lístek tulipánu směrem k sobě, aby vytvořila větší kryt před bouří, a snažila se setřást kapky ze svých třpytivých růžových křidélek. Byla velmi chytrá. Když se její krásná křídla vysušila, snažila se vzlétnout, aby přivolala své kamarádky do její skrýše, ale neuměla létat mezi kapkami, a protože neměla hlas, nemohla na ně ani zavolat. Byla z toho nešťastná, když z dálky sledovala, jak její kamarádky smutně běhaly mezi stébélky trávy a Amélii neviděly. Snažila se, jak mohla, ale nevydala ze sebe ani hlásek. 

„Zkus zavřít oči, zhluboka se nadechnout a prostě tomu věřit z celého srdce,“ poradil jí motýl, který se k ní přišel schovat. Motýl ji chytil za ručičku, silně ji stiskl a zopakoval svou radu. Amélie němě přikývla, zhluboka se nadechla, zavřela oči a věřila, že ze sebe vydá alespoň hlásku. Po líci jí stékala malá slza. Byla to slza štěstí. „Pojďte se ke mně schovat!“ vydala ze sebe nakonec Amélie jemným hláskem. Ostatní víly si jí hned všimly a přiběhly se k ní schovat. „Jak je to možné? Ty znovu mluvíš? To je úžasné!“ ptaly se jí překvapeně a radovaly se s ní. 

Víly si začaly sušit svá křídla pod okvětním lístkem a začaly tancovat radostí s Amélií. Amélie nechápala, jak se to stalo. Otočila se, že poděkuje motýlovi, který přistál vedle ní, ale nikdo tam nebyl. Zajímavé. Bylo to skutečné, nebo to bylo jen v její hlavě, ptala se sama sebe.

Ale nebylo důležité, zda byl motýl skutečný nebo ne, důležité bylo, že si malá víla začala věřit. Byla to naděje, která se jí i v té tmavé bouři naskytla. Naděje ve znamení motýla v ní. A je důležité věřit a ona věřila až tak silně, že to vyšlo, jinak by ji její kamarádky neslyšely a kdo ví, jak by to celé dopadlo.