Skřítek Zmrzlík a děti ze školy

Už byl konec února a zima pomalu končila. Přesto se ráno na trávě objevoval mráz a na chodnících zmrzlé kaluže. Na stromech žádné listí a tráva beze stopy čerstvé zeleně. Jaro se zatím nechystalo přijít, pořádný sníh nikde, zato mrazíky zdobily přírodu kolem. Pod okny na parapetech se občas objevil rampouch a na okenních tabulích zmrzlé obrysy mrazu. Vypadalo to nádherně. Krásné mrazivé obrázky na okně jako z pohádky. Kdopak je maloval? Kdo to ukrýval trávu pod zmrzlou peřinku? Byl to skřítek Zmrzlík.

Křišťálově bílý kouzelný mužík. Vypadal, jako by byl posetý stříbrnými sněhovými vločkami, a jeho modré oči jasně zářily do daleka. Objevoval se vždy na konci února a udržoval přírodu pod mrazivou přikrývkou. Každý den poletoval nad krajinou a foukal mráz na přírodu, aby ještě chvíli odpočívala. Aby přeci jen počkala, než přijde pravý čas jara.

Jednou brzo ráno, když skřítek Zmrzlík jako obvykle poletoval a foukal mráz, ho někdo překvapil. Malá dívenka. Seděla na zemi a opírala se o strom. Zmrzlík k ní opatrně přiletěl a pozdravil ji: „Ahoj holčičko, copak tady sama děláš? Proč sedíš na zemi? Vždyť je ještě mráz! Zamrzne ti zadek a nachladíš se.“ Dívenka překvapením ihned vyskočila. Koukala se na stříbrného mužíka a nechápala, že s ní mluví.

„No nekoukej tak na mě. Nemusíš se bát. Já jsem skřítek Zmrzlík. Starám se o to, aby příroda v únoru v klidu odpočívala pod tenkou peřinkou mrazu, než přijde čas na jaro. Ale co ty tady děláš?“ pokračoval skřítek.

Holčička chvíli stála. Dívala se na něj, než pochopila, že je to hodný skřítek. Konečně se odvážila mu vše vysvětlit: „Víš, mně se nechce do školy. Loudám se, chodím sem a tam, abych do školy nemusela, abych co nejvíce zmeškala.“ „To se může stát každému. I těm nejlepším žákům se někdy do školy nechce. Proč zrovna tobě a proč dnes?“ ptal se dál skřítek Zmrzlík.

Holčička se nejdříve zdráhala. Nechtěla Zmrzlíkovi nic říct. Pak začala mluvit: „Do školy chodí jeden kluk. Je o dost starší. Na nás mladší si dovoluje. Posmívá se nám menším, proto tam nechci jít.“

„Aha, tak to tedy je. Dobře. Něco vymyslíme. Pojď, dneska tě do školy doprovodím a po cestě naplánujeme, co udělat,“ řekl skřítek a oba vyrazili. Když přišli před školu, stříbrný mužík oznámil holčičce, ať zavolá všechny své kamarády. Po chvíli před skřítkem stálo asi pět dětí. Všechny na něj nevěřícně hleděly.

Skřítek kolem nich poletoval, aby jim vysvětlil, kdo je, jak se seznámil s jejich kamarádkou a jak se dostal až před bránu. „Děti, nebojte se. Ukažte zlému klukovi, že vám je to jedno, že se vám směje. Že vás to nemrzí. Vás je přece víc. On je sám. Uvidíte, že přestane, když ukážete, že se ho nebojíte a že vás vůbec nezajímá. Pochopí, že je to hloupé. Nezapomeňte, já budu s vámi. Budu vás z dálky pozorovat. Dodám vám odvahu.“ Pak skřítek Zmrzlík vyletěl vysoko nad děti, aby na ně dohlížel, a čekal.

Všichni kamarádi vykročili společně do školy. Po chvíli se u nich objevil velký kluk. Něco jim říkal, ukazoval na ně prstem a smál se. Všechny malé děti se ale postavily vedle sebe, otočily se na něj a řekly: „Nám nevadí, že se nám směješ. To, co říkáš, stejně není pravda. Nám nevadí, že jsme malí. My jednou vyrosteme. A budeme spolu. Jsme kamarádi a je nás víc. Ty jsi sám. A když se budeš všem takhle posmívat, sám i zůstaneš. A to je mnohem horší.“

Kluk tam jen zaraženě stál. Bylo mu až smutno z toho, co děti řekly. Věděl, že mají pravdu. Skřítek Zmrzlík to shora rozpoznal, foukl na zem, vytvořil malou ledovou plochu a po ní kluka popostrčil k dětem. Do toho po větru zašeptal: „Omluv se jim.“ Velký kluk doklouzal k dětem. Upřímně se omluvil. Nevěděl, kdo mu to napověděl, ale udělal to. Od té doby se i velký kluk kamarádí s malými dětmi. Nikdy víc se nikomu neposmívá. A skřítek Zmrzlík? Nejenže dohlíží na odpočívající přírodu, ale i na děti, aby se k sobě chovaly hezky a kamarádily spolu.